EPR, 30.4 S, Segment E2

hydrotermální průduchy, S. Pacific, S EPR

Kde: S. Pacific, S EPR
Prostředí: mid-ocean ridge
Činnost: active, inferred
Hloubka: 2 320 m
Objeven: 1998 plume only
Poloha: -30,375°, -111,764°

Místo na ose Východopacifického hřbetu v jižním Pacifiku, asi 2 320 m pod hladinou, na úseku, kde se mořské dno rozestupuje nejrychleji na světě. Výzkumníci tu v roce 1998 zachytili jen stopu ve vodě a podle ní odhadli malé pole horkých pramenů; samotné průduchy na dně podle katalogu InterRidge (verze 3.4 z roku 2020) nikdo neviděl. ^{[1, 2]}

Jak vznikl

Východopacifický hřbet je podmořské pohoří, podél jehož osy se od sebe vzdaluje Pacifická deska a deska Nazca. Mezi 27° a 32° jižní šířky leží hřbet mezi Velikonoční mikrodeskou a mikrodeskou Juan Fernández a rozestupuje se zhruba o 150 mm ročně; katalog InterRidge uvádí pro toto místo 151,1 mm za rok. ^{[3, 1]}

Podle geofyzikálních měření se tato oblast v současnosti přestavuje: sousední úseky osy se prodlužují proti sobě, což se nazývá soupeřící šíření trhlin. Možná tu dokonce vzniká nová mikrodeska. Místo u 30,4° j. š. patří podle InterRidge k úseku označenému E2. ^{[3, 1]}

Objev

Na jaře 1998 (v březnu a dubnu) vědci podrobně mapovali a vzorkovali hydrotermální oblaky nad šesti úseky hřbetu mezi 27,5° a 32,3° j. š. Oblaky se táhly nad zhruba 60 % délky zkoumané osy, která se rozpíná superrychle (přes 130 mm za rok), a výzkumníci z nich vymezili nejméně 14 oddělených polí průduchů. ^[2]

U 30,4° j. š. usoudili Baker a kol. (2002) podle vlastností oblaku, že pochází z malého pole. Katalog InterRidge neuvádí, že by tu někdo průduchy na dně skutečně viděl, a vede pole jako činné, ale jen odvozené z měření ve vodním sloupci. ^[1]

Co o něm dnes víme

Rozbor z roku 2002 ukázal, že čím je hřbet v daném místě „nafouklejší“, tím spíš nad ním leží oblak (nafouklý hřbet je vyšší a širší, protože pod ním je víc magmatu). Nad pomaleji se rozpínajícími úseky, které se prodlužují podél osy, žádné oblaky nenašli. Složení oblaků většinou odpovídalo dlouho činným polím, která v posledních letech zřejmě nenarušila magmatická činnost. ^[2]

Studie z roku 2004 jako první důkladně porovnala oblaky se sonarovými snímky dna na 600 km osy. Výrazné oblaky se většinou držely nad nafouklými a málo rozpukanými místy a často nad rozsáhlými mladými lávovými proudy. Hustší síť puklin, která by mohla usnadnit proudění vody v kůře, činnost průduchů podle autorů nezvyšovala. ^[3]

Fakta

Měření oblaků: březen–duben 1998
Odhad velikosti: malé pole (podle oblaku)
Úsek hřbetu: E2

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vyvěrá voda ohřátá horkou horninou pod dnem
hydrotermální oblak: vrstva teplejší a zakalené vody s rozpuštěnými plyny a kovy, která stoupá od pramenů a rozlévá se daleko od nich
mikrodeska: malá samostatná litosférická deska sevřená mezi velkými deskami
soupeřící šíření trhlin: dva sousední úseky osy hřbetu se prodlužují proti sobě a jeden roste na úkor druhého
nafouklý hřbet: úsek osy, který je díky většímu přísunu magmatu vyšší a širší než okolí

Zdroje

Beaulieu, S.E., Szafrański, K.M. (2020): InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 – EPR, 30.4 S, Segment E2, PANGAEA (2020)
Baker, E.T., Hey, R.N., Lupton, J.E., Resing, J.A., Feely, R.A., Gharib, J.J. a kol. (2002): Hydrothermal venting along Earth's fastest spreading center: East Pacific Rise, 27.5°–32.3°. Journal of Geophysical Research: Solid Earth 107(B7), Journal of Geophysical Research: Solid Earth (abstrakt přes Crossref) (2002)
Hey, R.N., Baker, E.T., Bohnenstiehl, D.R., Massoth, G.J., Kleinrock, M.C., Martinez, F. a kol. (2004): Tectonic/volcanic segmentation and controls on hydrothermal venting along Earth's fastest seafloor spreading system, EPR 27°–32°S. Geochemistry, Geophysics, Geosystems 5(12), Geochemistry, Geophysics, Geosystems (abstrakt přes Crossref) (2004)

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.