Gakkel Ridge, Site 2

hydrotermální průduchy, Arctic, Gakkel Ridge

Kde: Arctic, Gakkel Ridge
Prostředí: mid-ocean ridge
Činnost: active, inferred
Hloubka: 3 900 m
Objeven: 2001 plume only
Poloha: 83,850°, -2,000°

Gakkel Ridge, Site 2 je místo na dně Severního ledového oceánu, kde mezinárodní výprava v létě 2001 zachytila ve vodě oblak z horkých pramenů. Leží na Gakkelově hřbetu, nejpomaleji se rozevírajícím středooceánském hřbetu na Zemi, v hloubce kolem 3 900 m. Samotné prameny katalog InterRidge (2020) nepopisuje – známý je jen oblak. ^{[1, 2, 3]}

Co to je

Gakkelův hřbet je středooceánský hřbet v Severním ledovém oceánu – podmořské pohoří, kde se od sebe vzdalují dvě litosférické desky. Rozevírá se jen o 6–13 mm za rok, nejpomaleji ze všech středooceánských hřbetů – takovým se říká ultrapomalé. V místě Site 2 uvádí katalog InterRidge rychlost asi 12,7 mm za rok. ^{[2, 1]}

Site 2 leží asi na 83,85° severní šířky a 2° západní délky, v takzvané Západní sopečné zóně hřbetu. Podle Michaela a kolegů (2003) je na tomto západním konci sopečná činnost hojná a souvislá, zatímco dál na východ následuje asi 300 km dlouhý úsek bez sopečné činnosti, kde na dně leží přímo horniny zemského pláště, a pak jen velká, daleko od sebe ležící sopečná centra. ^{[1, 3]}

Jako příslušnost uvádí katalog Dánsko (Grónsko). Údaj o poloze se ve zdrojích liší: Baker a kolegové (2004) ho vedou jako Site 2 na 1° 45′ západní délky, zatímco jiný seznam (Pedersen) ho podle poznámky v katalogu uvádí na 28° západní délky. ^[1]

Objev

V létě 2001 se k Arktidě a severnímu pólu vydala mezinárodní výprava na ledoborcích (Arctic Mid-Ocean Ridge Expedition, AMORE 2001). Podrobně zmapovala dno hřbetu a odebírala horniny. ^{[3, 1]}

Přitom vědci měřili ve vodě nad dnem rozptyl světla (zákal), teplotu a obsah manganu – kovu, který horké prameny vynášejí. Na 1 100 km dlouhém úseku příkopu hřbetu tak našli oblaky z nejméně devíti až dvanácti samostatných pramenů. Jedním z nich je i Site 2, kterou katalog InterRidge vede jen jako „oblak“, bez pozorování na dně. ^{[2, 1]}

Co o něm dnes víme

Před výpravou vědci čekali, že na tak pomalém hřbetu bude horkých pramenů velmi málo. Objev tolika pramenů je překvapil a podle autorů je nutné znovu promyslet, co cirkulaci horké vody pod dnem ultrapomalých hřbetů řídí. ^{[2, 3]}

Rozbor z roku 2004 ukázal, že většina činných míst na Gakkelově hřbetu leží na sopečných vyvýšeninách. Voda v Arktidě je jen velmi slabě rozvrstvená podle hustoty, takže oblaky mohou vystoupat nad okolní dno a rozlít se podél osy hřbetu i na více než 200 km. Oblaky tak pokrývají asi 75 % prozkoumané osy, přestože činných míst je na 850 km jen 9–10. ^[4]

Autoři z toho vyvozují, že ultrapomalé hřbety udrží v přepočtu na množství dodaného magmatu několikrát víc činných polí než rychlejší hřbety. Možné vysvětlení vidí v tom, že se magma soustřeďuje do sopečných center, a v dalších zdrojích tepla: v chladnoucích tělesech gabra pod dnem, ve vychládajícím svrchním plášti a v teple, které uvolňuje serpentinizace. ^[4]

Fakta

Objev oblaku: léto 2001, výprava AMORE
Úsek hřbetu: Západní sopečná zóna
Rychlost rozevírání Gakkelova hřbetu: 6–13 mm za rok

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou nebo magmatem pod dnem
hydrotermální oblak (vlečka): oblak teplejší vody s částicemi a rozpuštěnými kovy, který stoupá od průduchu a rozlévá se ve vodě nad dnem
středooceánský hřbet: podmořské pohoří, kde se od sebe vzdalují dvě litosférické desky a tuhnoucí magma tvoří novou oceánskou kůru
ultrapomalý hřbet: středooceánský hřbet, který se rozevírá o méně než 2 cm za rok
gabro: tmavá hrubozrnná hornina, která vzniká pomalým utuhnutím magmatu hluboko pod povrchem
serpentinizace: přeměna plášťové horniny peridotitu působením vody; uvolňuje teplo a vodík
litosférická deska: velký pevný kus zemského povrchu, který se pomalu pohybuje vůči sousedním deskám

Zdroje

Beaulieu, S.E., Szafrański, K.M. (2020): InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 – Gakkel Ridge, Site 2, PANGAEA (2020)
Edmonds, H.N., Michael, P.J., Baker, E.T. a kol. (2003): Discovery of abundant hydrothermal venting on the ultraslow-spreading Gakkel ridge in the Arctic Ocean. Nature 421, 252–256, Nature (abstrakt přes Europe PMC, PMID 12529639) (2003)
Michael, P.J., Langmuir, C.H., Dick, H.J.B. a kol. (2003): Magmatic and amagmatic seafloor generation at the ultraslow-spreading Gakkel ridge, Arctic Ocean. Nature 423, 956–961, Nature (abstrakt přes Europe PMC, PMID 12827193) (2003)
Baker, E.T., Edmonds, H.N., Michael, P.J. a kol. (2004): Hydrothermal venting in magma deserts: The ultraslow-spreading Gakkel and Southwest Indian Ridges. Geochemistry, Geophysics, Geosystems 5, Q08002, doi:10.1029/2004GC000712, Geochemistry, Geophysics, Geosystems (abstrakt v repozitáři LSU) (2004)

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.