Gakkel Ridge, Site 3

hydrotermální průduchy, Arctic, Gakkel Ridge

Kde: Arctic, Gakkel Ridge
Prostředí: mid-ocean ridge
Činnost: active, inferred
Hloubka: 4 300 m
Objeven: 2001 plume only
Poloha: 84,433°, 2,133°

Místo na dně Severního ledového oceánu, asi 4 300 m hluboko, kde výprava na ledoborcích v létě 2001 zachytila ve vodě oblak z horkých pramenů. Leží na Gakkelově hřbetu, nejpomaleji se rozevírajícím středooceánském hřbetu na Zemi. Samotné prameny katalog InterRidge (2020) nepopisuje – známý je jen oblak. ^{[1, 2, 3]}

Co to je

Gakkelův hřbet je středooceánský hřbet, tedy podmořské pohoří, na jehož ose se od sebe vzdalují dvě litosférické desky a vzniká nové mořské dno. Rozevírá se jen o 0,6–1,3 cm za rok, pomaleji než kterýkoli jiný; takové hřbety se nazývají ultrapomalé. Pro místo Site 3 uvádí katalog InterRidge rychlost 12,5 mm za rok. ^{[2, 1]}

Site 3 leží podle katalogu asi na 84,4° severní šířky a 2,1° východní délky, v Západní sopečné zóně hřbetu. Podle studie Michaela a kolegů z roku 2003 je na západě hřbetu sopečná činnost hojná a souvislá. Uprostřed hřbetu následuje asi 300 km dlouhý úsek, bez sopečné činnosti, kde na osu vystupují přímo horniny zemského pláště, a na východě jen velká sopečná centra daleko od sebe. ^{[1, 3]}

Údaj o poloze se ve zdrojích neshoduje: poznámka v katalogu InterRidge upozorňuje, že jiný seznam (Pedersen) vede toto místo na 28° 8′ západní délky. Jako příslušnost uvádí katalog Dánsko (Grónsko). ^[1]

Objev

V létě 2001 se do vysoké Arktidy a k severnímu pólu vydala mezinárodní výprava na ledoborcích (AMORE 2001). Podrobně zmapovala dno Gakkelova hřbetu a odebírala z něj vzorky hornin. ^{[3, 1]}

Vědci přitom ve vodě nad dnem měřili zákal (rozptyl světla), teplotu a obsah manganu, kovu, který horké prameny vynášejí. Na 1 100 km dlouhém úseku příkopu hřbetu tak rozpoznali oblaky z nejméně devíti až dvanácti oddělených zdrojů. Site 3 vede katalog InterRidge jako činné místo známé jen podle oblaku. ^{[2, 1]}

Co o něm dnes víme

Před výpravou se čekalo, že na tak pomalém hřbetu budou horké prameny velmi vzácné. Výprava jich ale našla hodně a zdá se, že se soustřeďují poblíž sopečných center; podle autorů je třeba znovu promyslet, co proudění horké vody pod ultrapomalými hřbety řídí. ^{[2, 3]}

Rozbor z roku 2004 ukázal, že voda v hlubinách Arktidy je podle hustoty rozvrstvená jen velmi slabě. Oblaky proto mohou vystoupat nad okolní dno a rozlít se podél osy i na více než 200 km. Pokrývají tak asi 75 % prozkoumané osy, přestože činných míst je na 850 km jen 9–10. ^[4]

V roce 2014 se výzkumná loď Polarstern vrátila na západní konec hřbetu. U místa Aurora (83° s. š., 6° 15′ z. d., hloubka 4 050 m) našla nad vyvýšeninou z polštářových láv oblak bohatý na metan a kovy a kamerou taženou nad dnem tam zachytila černé kuřáky. Podobný průzkum dna přímo u Site 3 ale citované zdroje nepopisují. ^[5]

Fakta

Objev oblaku: léto 2001, výprava AMORE
Úsek hřbetu: Západní sopečná zóna
Rozevírání Gakkelova hřbetu: 0,6–1,3 cm za rok

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vyvěrá voda ohřátá horkou horninou nebo magmatem pod dnem
hydrotermální oblak: vrstva teplejší a zakalené vody s rozpuštěnými kovy a plyny, která stoupá od pramenů a rozlévá se ve vodě nad dnem
středooceánský hřbet: podmořské pohoří, kde se od sebe vzdalují dvě litosférické desky a z magmatu vzniká nová oceánská kůra
ultrapomalý hřbet: středooceánský hřbet, který se rozevírá o méně než 2 cm za rok
polštářová láva: láva, která tuhne pod vodou do oblých bochníkovitých tvarů
černý kuřák: horký pramen na dně, z něhož vytéká voda zčernalá drobnými částicemi sulfidů kovů

Zdroje

Beaulieu, S.E., Szafrański, K.M. (2020): InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 – Gakkel Ridge, Site 3, PANGAEA (2020)
Edmonds, H.N., Michael, P.J., Baker, E.T., Connelly, D.P., Snow, J.E., Langmuir, C.H. a kol. (2003): Discovery of abundant hydrothermal venting on the ultraslow-spreading Gakkel ridge in the Arctic Ocean. Nature 421, 252–256, Nature (abstrakt přes Europe PMC, PMID 12529639) (2003)
Michael, P.J., Langmuir, C.H., Dick, H.J.B., Snow, J.E., Goldstein, S.L., Graham, D.W. a kol. (2003): Magmatic and amagmatic seafloor generation at the ultraslow-spreading Gakkel ridge, Arctic Ocean. Nature 423, 956–961, Nature (abstrakt přes Europe PMC, PMID 12827193) (2003)
Baker, E.T., Edmonds, H.N., Michael, P.J., Bach, W., Dick, H.J.B., Snow, J.E. a kol. (2004): Hydrothermal venting in magma deserts: The ultraslow-spreading Gakkel and Southwest Indian Ridges. Geochemistry, Geophysics, Geosystems 5(8), Q08002, Geochemistry, Geophysics, Geosystems (abstrakt přes Crossref a OpenAlex) (2004)
German, C.R., Boetius, A. a vědecké týmy PS086 a PS101 (2017): Hydrothermal Exploration of the Gakkel Ridge, 2014 and 2016. Goldschmidt 2017, abstrakt 1324, Goldschmidt Conference (2017)

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.