Gakkel Ridge, Site 5

hydrotermální průduchy, Arctic, Gakkel Ridge

Kde: Arctic, Gakkel Ridge
Prostředí: mid-ocean ridge
Činnost: active, inferred
Hloubka: 3 600 m
Objeven: 2001 plume only
Poloha: 86,350°, 37,000°

Místo na Gakkelově hřbetu v Severním ledovém oceánu, u 86,35° severní šířky a 37° východní délky, asi 3 600 m pod hladinou. V roce 2001 tu vědci zachytili ve vodě stopy horkých pramenů; samotné průduchy katalog InterRidge (verze z roku 2020) nepopisuje. ^{[1, 2]}

Jak vznikl

Gakkelův hřbet je podmořské pohoří pod Arktidou, na jehož ose se od sebe vzdalují dvě desky a vzniká nová oceánská kůra. Rozšiřuje se nejpomaleji ze všech středooceánských hřbetů: asi o 1,3 cm za rok na západě u Grónska a jen o 0,6 cm za rok u šelfu Laptěvových moří. U tohoto místa katalog InterRidge uvádí asi 11,3 mm za rok. ^{[5, 2, 1]}

Podle výzkumu z roku 2003 má hřbet na západě a na východě úseky s hojnou sopečnou činností a mezi nimi asi 300 km dlouhou zónu skoro bez sopek, kde na ose vystupují horniny zemského pláště. Site 5 leží ve Východní vulkanické zóně. ^{[3, 1]}

Objev

Místo objevila v roce 2001 mezinárodní výprava AMORE, která hřbet zmapovala a odebrala z něj vzorky hornin. Podél asi 1 100 km osního údolí měřila zákal a teplotu vody a našla oblaky (mraky zakalené, chemicky změněné vody) nejméně z 9 až 12 různých horkých pramenů – mnohem víc, než se na tak pomalém hřbetu čekalo. ^{[2, 3, 1]}

Podle snímků z prezentace výsledků výpravy zaznamenaly přístroje MAPR, které měří zákal a teplotu vody, celkem 145 svislých profilů. Ve 118 z nich (82 %) byl zvýšený zákal, v 53 i zvýšená teplota. Devět pramenů se podařilo určit s přesností asi 2–5 km a nejméně jeden připadl zhruba na každých 100 km hřbetu. Oblast u 37° v. d. je v prezentaci ukázaná zvlášť – s mapou dna, místy, kde se vytahovaly horniny, a s profily vody. ^[5]

Katalog InterRidge (verze z roku 2020) vede Site 5 jako činné jen podle oblaku; o pozorování nebo vzorcích samotných průduchů nic neuvádí. ^[1]

Co o něm dnes víme

Srovnávací studie z roku 2004 napočítala na Gakkelově hřbetu 9–10 činných míst na 850 km. Oblaky tu snadno vystoupají nad okolní terén a rozlévají se i víc než 200 km podél osy, protože hustota hlubinné vody se tu s hloubkou mění jen málo. ^[4]

Podle téže studie platí i na ultrapomalých hřbetech vztah známý z rychlejších hřbetů: čím rychleji se hřbet rozšiřuje, tím víc je na něm pramenů. V přepočtu na dodané magma jsou ale ultrapomalé hřbety v udržování pramenů několikrát „výkonnější“. Autoři to vysvětlují soustředěním magmatu do sopečných center, teplem z hlubinných těles gabra a z chladnoucího pláště, nebo teplem z přeměny plášťové horniny reakcí s vodou (serpentinizace). ^[4]

Fakta

Objev: 2001, výprava AMORE (jen oblak ve vodě)
Část hřbetu: Východní vulkanická zóna

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou pod dnem; nese rozpuštěné minerály a plyny
hydrotermální oblak: mrak teplejší, zakalené nebo chemicky změněné vody, který stoupá z průduchů a šíří se nad dnem; prozradí průduchy i na velkou vzdálenost
ultrapomalý hřbet: podmořský hřbet, kde se desky od sebe vzdalují jen o pár milimetrů až asi 2 cm za rok
zemský plášť: vrstva Země pod kůrou, tvořená hlavně horninou peridotitem
osní údolí: příkopová propadlina podél osy pomalého hřbetu, kde se desky rozestupují
MAPR: malý samostatný přístroj, který při spouštění do hloubky zaznamenává zákal a teplotu vody, a tím prozradí oblaky z průduchů
gabro: tmavá hrubozrnná hornina, která vzniká pomalým utuhnutím magmatu hluboko pod povrchem
serpentinizace: přeměna plášťové horniny peridotitu na serpentinit, když reaguje s vodou; při ní se uvolňuje teplo

Zdroje

Beaulieu, S.E., Szafrański, K.M. (2020): InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 – Gakkel Ridge, Site 5, PANGAEA (2020)
Edmonds, H.N., Michael, P.J., Baker, E.T. a kol. (2003): Discovery of abundant hydrothermal venting on the ultraslow-spreading Gakkel ridge in the Arctic Ocean. Nature 421, 252–256, Nature (abstrakt přes Europe PMC, PMID 12529639) (2003)
Michael, P.J., Langmuir, C.H., Dick, H.J.B. a kol. (2003): Magmatic and amagmatic seafloor generation at the ultraslow-spreading Gakkel ridge, Arctic Ocean. Nature 423, 956–961, Nature (abstrakt přes Europe PMC, PMID 12827193) (2003)
Baker, E.T., Edmonds, H.N., Michael, P.J. a kol. (2004): Hydrothermal venting in magma deserts: The ultraslow-spreading Gakkel and Southwest Indian Ridges. Geochemistry, Geophysics, Geosystems 5, Q08002, doi:10.1029/2004GC000712, Geochemistry, Geophysics, Geosystems (záznam v repozitáři LSU) (2004)
Shank (2002): The Gakkel Ridge – snímky s výsledky výpravy AMORE 2001 (podle Edmonds a kol., v tisku), prezentace pro UNOLS, UNOLS (2002)

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.