GEISEIR site 10, segment K4

hydrotermální průduchy, Indian, SEIR

Kde: Indian, SEIR
Prostředí: mid-ocean ridge
Činnost: active, inferred
Hloubka: 2 500 m
Objeven: 1996 plume only; 2010 plume only
Poloha: -42,477°, 82,710°

GEISEIR site 10, segment K4 je místo na Jihovýchodním indickém hřbetu v jižním Indickém oceánu, asi 2 500 m pod hladinou. Stopy horkých pramenů ve vodě tu zaznamenaly výpravy v roce 1996 a znovu v roce 2010; samotné průduchy na dně katalog InterRidge neuvádí. ^[1]

Co to je

Katalog InterRidge řadí místo mezi činná, ale „odvozená“ pole: o hydrotermálních průduších (místech, kde ze dna vytéká voda ohřátá v horninách) svědčí jen vlečka změněné vody nad dnem. Leží asi na 42,48° jižní šířky a 82,71° východní délky ve volném moři. Starší označení v katalogu je „SEIR, 08A“. ^[1]

Jihovýchodní indický hřbet je středooceánský hřbet – podmořské pohoří, na jehož ose se rozestupují dvě litosférické desky. Katalog tu uvádí rychlost rozpínání 67,4 mm za rok, tedy středně rychlý hřbet. Úsek K je podle studie z roku 2014 vyvýšený hřbet s příkopem na temeni, rozdělený na čtyři části K1 až K4. ^{[1, 2]}

Objev

Vodu nad touto částí hřbetu poprvé proměřila americká výprava Boomerang v roce 1996. Podle souhrnu jejích výsledků (Scheirer a kol., 1998) se nový samostatný měřicí přístroj, připevněný k zařízením na odběr vzorků hornin ze dna, spustil do vody 91krát podél asi 1 600 km hřbetu. Zřetelné optické stopy vleček z horkých průduchů našly na šesti místech a méně zřetelné na pěti dalších – byla to první doložená hydrotermální místa na tomto hřbetu. ^{[3, 2]}

Autoři tehdy upozornili, že průduchů je tu zřejmě méně, než by odpovídalo celosvětovému vztahu mezi rychlostí rozpínání a četností vleček. Na jednom (blíže nejmenovaném) místě zachytili u dna teplotu vyšší asi o 0,1 °C a vylovili svijonožce, který žije jen u průduchů; byla to první přesná poloha činného průduchu v hlubokém Indickém oceánu. ^[3]

V letech 2009 a 2010 se k hřbetu vrátil francouzský projekt GEISEIR s lodí Marion Dufresne II a na úsecích K až O změřil 150 svislých profilů vodou, některé i na místech z roku 1996. Malé samostatné přístroje MAPR zavěšené u odběráků hornin zaznamenávaly tlak, teplotu a zákal vody; oxidačně-redukční potenciál (ORP) měřily jen v roce 2010. ^[2]

Podle katalogu tu byla vlečka zachycena v roce 1996 a znovu v roce 2010, kdy přístroje už nesly i čidlo ORP. Odchylky ORP se podle autorů studie z roku 2014 zřídka najdou dál než asi 1 km od zdroje; v roce 2010 je zaznamenaly na úsecích K a L na deseti oddělených místech, většinu na úseku L. Zda mezi nimi bylo i toto místo, katalog výslovně neuvádí. ^{[1, 2]}

Co o něm dnes víme

Studie týmu Edwarda Bakera z roku 2014 spojila 227 profilů z let 1996 až 2010 podél asi 2 500 km hřbetu. Na úsecích, které protínají plošinu vybudovanou horkou skvrnou Amsterdam–Saint-Paul, vlečky skoro chyběly (2 % profilů); mimo plošinu je ukázala asi třetina profilů (34 %). ^[2]

Mimo plošinu podle studie směrem od úseku G k úseku L hřbet mělčí a „nabobtnává“ (jeho průřez je vyšší a širší), což se obvykle vysvětluje větším přísunem magmatu. Podíl profilů s vlečkou přitom stoupá od nuly na úsecích G a J3 až k 85 % na úseku L3; úsek K leží uprostřed tohoto přechodu. ^[2]

Podle autorů 85 % profilů s vlečkou tvoří osm shluků, v nichž jsou vlečky od sebe obvykle méně než 11 km. U pěti shluků se činnost opakovala při měřeních s odstupem 1 až 13 let. Protože na jiných hřbetech leží přes 90 % známých průduchů nad magmatickou čočkou nebo hned vedle ní, mají tyto shluky podle autorů ukazovat nejmenší rozsah magmatických čoček pod osou. ^[2]

Ke dni 3. 11. 2026 jsme nenašli zprávu, že by průduchy na tomto místě někdo pozoroval přímo na dně; katalog InterRidge (2020) takové pozorování neuvádí. ^[1]

Fakta

Vlečky zachyceny: 1996 a 2010
Výpravy: Boomerang (1996), GEISEIR (2009–2010)
Loď GEISEIR: Marion Dufresne II

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá v horkých horninách pod dnem
středooceánský hřbet: podmořské pohoří, kde se od sebe vzdalují dvě litosférické desky a z magmatu vzniká nová oceánská kůra
vlečka (oblak): mrak teplé, zakalené vody s rozpuštěnými látkami, který stoupá od průduchů a šíří se ve vodě nad dnem
ORP (oxidačně-redukční potenciál): elektrochemická veličina, jejíž pokles prozradí ve vodě látky jako železo, sirovodík nebo vodík, které nedaleko průduchu rychle mizejí
horká skvrna: místo, kde z hlubokého zemského pláště stoupá horký materiál a nad ním vznikají sopky
magmatická čočka: plochá vrstva roztavené horniny (magmatu) v kůře pod osou hřbetu, která dodává teplo průduchům

Zdroje

Beaulieu, S. E., Szafrański, K. M.: InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 (2020), PANGAEA (2020)
Baker, E. T., Hemond, C., Briais, A., Maia, M., Scheirer, D. S., Walker, S. L., Wang, T., Chen, Y. J.: Correlated patterns in hydrothermal plume distribution and apparent magmatic budget along 2500 km of the Southeast Indian Ridge. Geochemistry, Geophysics, Geosystems 15 (2014), 3198–3211, doi:10.1002/2014GC005344 (plný text), Geochemistry, Geophysics, Geosystems (AGU), repozitář Archimer (Ifremer) (2014)
Scheirer, D. S., Baker, E. T., Johnson, K. T. M.: Detection of hydrothermal plumes along the Southeast Indian Ridge near the Amsterdam-St. Paul Plateau. Geophysical Research Letters 25 (1998), 97–100, doi:10.1029/97GL03443 (abstrakt přes Crossref), Geophysical Research Letters (AGU), abstrakt přes Crossref (1998)

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.