GEISEIR site 22, segment L3

hydrotermální průduchy, Indian, SEIR

Kde: Indian, SEIR
Prostředí: mid-ocean ridge
Činnost: active, inferred
Hloubka: 2 400 m
Objeven: 1996 plume only; 2009 plume only
Poloha: -42,113°, 88,042°

GEISEIR site 22, segment L3 je místo na Jihovýchodním indickém hřbetu v jižním Indickém oceánu, asi 2 400 m pod hladinou. Stopy horkých pramenů ve vodě tu zachytily dvě výpravy s odstupem 13 let – v roce 1996 a znovu v roce 2009; samotné průduchy na dně katalog InterRidge neuvádí. ^[1]

Co to je

Katalog InterRidge vede místo jako činné, ale „odvozené“: o hydrotermálních průduších (místech, kde ze dna vytéká voda ohřátá v horninách) tu svědčí jen vlečka – oblak změněné vody nad dnem. Leží asi na 42,11° jižní šířky a 88,04° východní délky ve volném moři, mimo území států. Katalog ho uvádí také pod starším označením „SEIR, 01“. ^[1]

Jihovýchodní indický hřbet je středooceánský hřbet, podmořské pohoří, kde se rozestupují dvě litosférické desky a vzniká nové oceánské dno. Rozpíná se středně rychle; pro toto místo katalog uvádí 68,5 mm za rok. Úsek L3 je podle studie z roku 2014 úzký vyvýšený hřbet, na temeni často rozdělený příkopem hlubokým 100 až 250 m. ^{[1, 2]}

Objev

Vodu nad touto částí hřbetu poprvé proměřila americká výprava Boomerang v roce 1996. Podle souhrnu jejích výsledků (Scheirer a kol., 1998) se nový samostatný měřicí přístroj, připevněný k zařízením na odběr vzorků hornin ze dna, spustil do vody 91krát podél asi 1 600 km hřbetu. Zřetelné optické stopy vleček z horkých průduchů našly na šesti místech a méně zřetelné na pěti dalších – byla to první doložená hydrotermální místa na tomto hřbetu. ^{[3, 2]}

Autoři tehdy upozornili, že průduchů je tu zřejmě méně, než by odpovídalo celosvětovému vztahu mezi rychlostí rozpínání a četností vleček. Na jednom (blíže nejmenovaném) místě zachytili u dna teplotu vyšší asi o 0,1 °C a vylovili svijonožce, který žije jen u průduchů; byla to první přesná poloha činného průduchu v hlubokém Indickém oceánu. ^[3]

V letech 2009 a 2010 se k hřbetu vrátil francouzský projekt GEISEIR s lodí Marion Dufresne II a na úsecích K až O změřil 150 svislých profilů vodou, některé i na místech z roku 1996. Malé samostatné přístroje MAPR zavěšené u odběráků hornin zaznamenávaly tlak, teplotu a zákal vody; oxidačně-redukční potenciál (ORP) měřily jen v roce 2010. ^[2]

Katalog uvádí, že na tomto místě byly vlečky zachyceny v roce 1996 i v roce 2009. Při plavbě v roce 2009 přístroje ještě ORP neměřily, takže tehdejší záznam zachytil vlečku podle zákalu vody (rozptylu světla), ne podle chemických látek z blízkého zdroje. ^{[1, 2]}

Co o něm dnes víme

Studie týmu Edwarda Bakera z roku 2014 spojila 227 profilů z let 1996 až 2010 podél asi 2 500 km hřbetu. Na úsecích, které protínají plošinu vybudovanou horkou skvrnou Amsterdam–Saint-Paul, vlečky skoro chyběly (2 % profilů); mimo plošinu je ukázala asi třetina profilů (34 %). ^[2]

Úsek L3 vyšel ze všech 27 zkoumaných úseků jako nejbohatší: vlečku ukázalo 85 % profilů. Z devíti profilů s čidlem ORP v roce 2010 jich sedm zachytilo zřetelnou vlečku; byly od sebe 7 až 10 km, takže podle autorů každý zachytil jiné pole průduchů. Takovou řadu polí na 80 km hřbetu označili za neobvyklou i u nejrychlejších hřbetů a úsek L doporučili jako první cíl průzkumu dna. ^[2]

Podle autorů 85 % profilů s vlečkou tvoří osm shluků, v nichž jsou vlečky od sebe obvykle méně než 11 km. U pěti shluků se činnost opakovala při měřeních s odstupem 1 až 13 let. Protože na jiných hřbetech leží přes 90 % známých průduchů nad magmatickou čočkou nebo hned vedle ní, mají tyto shluky podle autorů ukazovat nejmenší rozsah magmatických čoček pod osou. ^[2]

Ke dni 3. 11. 2026 jsme nenašli zprávu, že by průduchy na tomto místě někdo pozoroval přímo na dně; katalog InterRidge (2020) takové pozorování neuvádí. ^[1]

Fakta

Vlečky zachyceny: 1996 a 2009
Výpravy: Boomerang (1996), GEISEIR (2009–2010)
Vlečky na úseku L3: 85 % profilů, nejvíc v oblasti

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá v horkých horninách pod dnem
středooceánský hřbet: podmořské pohoří, kde se od sebe vzdalují dvě litosférické desky a z magmatu vzniká nová oceánská kůra
vlečka (oblak): mrak teplé, zakalené vody s rozpuštěnými látkami, který stoupá od průduchů a šíří se ve vodě nad dnem
ORP (oxidačně-redukční potenciál): elektrochemická veličina, jejíž pokles prozradí ve vodě látky jako železo, sirovodík nebo vodík, které nedaleko průduchu rychle mizejí
horká skvrna: místo, kde z hlubokého zemského pláště stoupá horký materiál a nad ním vznikají sopky
magmatická čočka: plochá vrstva roztavené horniny (magmatu) v kůře pod osou hřbetu, která dodává teplo průduchům
příkop (graben): protáhlá sníženina na temeni hřbetu, ohraničená zlomy, podél nichž kra poklesla

Zdroje

Beaulieu, S. E., Szafrański, K. M.: InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 (2020), PANGAEA (2020)
Baker, E. T., Hemond, C., Briais, A., Maia, M., Scheirer, D. S., Walker, S. L., Wang, T., Chen, Y. J.: Correlated patterns in hydrothermal plume distribution and apparent magmatic budget along 2500 km of the Southeast Indian Ridge. Geochemistry, Geophysics, Geosystems 15 (2014), 3198–3211, doi:10.1002/2014GC005344 (plný text), Geochemistry, Geophysics, Geosystems (AGU), repozitář Archimer (Ifremer) (2014)
Scheirer, D. S., Baker, E. T., Johnson, K. T. M.: Detection of hydrothermal plumes along the Southeast Indian Ridge near the Amsterdam-St. Paul Plateau. Geophysical Research Letters 25 (1998), 97–100, doi:10.1029/97GL03443 (abstrakt přes Crossref), Geophysical Research Letters (AGU), abstrakt přes Crossref (1998)

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.