GEISEIR site 38, segment O4

hydrotermální průduchy, Indian, SEIR

Kde: Indian, SEIR
Prostředí: mid-ocean ridge
Činnost: active, inferred
Hloubka: 2 800 m
Objeven: 2009 plume only
Poloha: -48,005°, 98,823°

GEISEIR site 38 je místo na Jihovýchodním indickém hřbetu, asi 2 800 m pod hladinou jižního Indického oceánu, kde francouzská výprava GEISEIR v roce 2009 zachytila ve vodě stopy horkých pramenů. Samotné průduchy tu podle dostupných zpráv (k listopadu 2026) zatím nikdo neviděl. ^{[1, 2]}

Co to je

Jde o hydrotermální průduch (místo, kde ze dna vytéká voda ohřátá v horninách), o kterém víme jen nepřímo. Katalog InterRidge ho vede jako činný, ale „odvozený“: v roce 2009 tu zachytili jen vlečku (oblak) změněné vody, samotný průduch ne. Hloubka asi 2 800 m je přibližná – odečetli ji z mapy dna podle souřadnic. ^[1]

Místo leží na Jihovýchodním indickém hřbetu, podmořském pohoří, kde vzniká nová oceánská kůra. Hřbet se tu podle katalogu rozpíná asi o 71,4 mm za rok, což je na poměry středooceánských hřbetů střední rychlost. Leží ve volném moři, mimo pravomoc jednotlivých států. ^{[1, 2]}

Úsek O4 je nejvýchodnější část úseku O. Osa hřbetu tu netvoří vyvýšeninu, ale široké údolí, jehož dnem se táhne několik souběžných nízkých sopečných hřbítků. Na stejném úseku katalog vede ještě místo GEISEIR site 37. ^{[2, 1]}

Objev

Stopy průduchů našel francouzský projekt GEISEIR, který v letech 2009 a 2010 změřil 150 svislých profilů vodou nad hřbetem na úsecích K až O. Měřily je malé samostatné přístroje MAPR připevněné na lano, na kterém se ze dna vytahovaly vzorky hornin. Každých 5 sekund zapsaly tlak, teplotu a zakalení vody. ^[2]

Vědci při stejných výpravách na lodi Marion Dufresne sbírali i čerstvé sopečné sklo z čedičových láv: celkem asi ze 185 míst podél osy hřbetu mezi 80° a 100° východní délky. Z jeho složení zkoumají, jaký je zemský plášť pod hřbetem a za jakých podmínek se taví. ^{[3, 2]}

Zakalená voda se od průduchu šíří daleko, takže sama neukáže, kde přesně pole leží. Zdroj s přesností asi na kilometr prozradí čidla ORP (oxidačně-redukční potenciál), data z nich ale existují jen z výpravy v roce 2010 a jen z úseků K a L. Přesná poloha zdejšího zdroje proto zůstává nejistá. ^[2]

Co o něm dnes víme

Výsledky shrnul v roce 2014 tým vedený Edwardem Bakerem: spojil je se staršími měřeními do 227 profilů podél asi 2 500 km hřbetu. Na úsecích nad plošinou u ostrovů Amsterdam a Saint-Paul, kterou vytvořila horká skvrna, vlečky téměř chyběly; na ostatních úsecích je zachytila asi třetina profilů. ^[2]

Přes zlomovou zónu mezi úseky N a O se osa hřbetu prudce zvedá a je „nafouknutější“. Na úseku O zachytilo vlečku asi 35 % profilů, víc než na sousedních úsecích M a N (kolem 20 %), i když je tu víc jen „možných“ záchytů. Jediná vlečka zachycená nad úsekem N se vznášela přes 1 000 m nade dnem a podle autorů nejspíš pocházela právě z úseku O. ^[2]

Od úseku O se hřbet směrem na východ dlouze prohlubuje, až k oblasti zvané Australsko-antarktická diskordance kolem 126° východní délky. Autoři předpokládají, že shluky vleček ukazují aspoň nejmenší možný rozsah magmatických čoček (vrstev roztavené horniny) pod osou hřbetu, a připouštějí, že taková čočka může ležet i pod úsekem O4, kde našli několik řidčeji rozmístěných vleček. ^[2]

K listopadu 2026 jsme nenašli zprávu, že by toto místo někdo prozkoumal přímo na dně. ^{[1, 2]}

Fakta

Zjištěno: 2009, jen podle vlečky ve vodě
Výprava: GEISEIR (loď Marion Dufresne II), 2009–2010
Úsek hřbetu: O4
Výskyt vleček na úseku O: asi 35 % profilů

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá v horkých horninách pod dnem
středooceánský hřbet: podmořské pohoří, kde se od sebe vzdalují dvě litosférické desky a z magmatu vzniká nová oceánská kůra
vlečka (oblak): mrak teplé vody s rozpuštěnými látkami a drobnými částicemi, který stoupá z průduchů a šíří se ve vodě nad dnem
ORP (oxidačně-redukční potenciál): elektrochemická veličina, jejíž pokles prozradí ve vodě redukované látky, jako je dvojmocné železo nebo sirovodík, které brzy po výtoku z průduchu mizejí
magmatická čočka: plochá vrstva roztavené horniny v kůře pod osou hřbetu, obvykle jeden až několik kilometrů pod dnem, která dodává teplo průduchům
horká skvrna: místo, kde z hlubokého zemského pláště stoupá horký materiál a nad ním vznikají sopky
zlomová zóna: pás dna podél zlomu, který přerušuje osu hřbetu a posouvá její úseky vůči sobě

Zdroje

Beaulieu, S. E., Szafrański, K. M.: InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 (2020), PANGAEA (2020)
Baker, E. T., Hemond, C., Briais, A., Maia, M., Scheirer, D. S., Walker, S. L., Wang, T., Chen, Y. J.: Correlated patterns in hydrothermal plume distribution and apparent magmatic budget along 2500 km of the Southeast Indian Ridge. Geochemistry, Geophysics, Geosystems 15 (2014), 3198–3211, doi:10.1002/2014GC005344 (plný text), Geochemistry, Geophysics, Geosystems (AGU), repozitář Archimer (Ifremer) (2014)
Hémond, C., Bollinger, C., Hanan, B., Graham, D., Nonnotte, P.: The GEISEIR Cruise: Sr, Nd and trace elements high resolution of mantle signal beneath the Southeast Indian Ridge. Goldschmidt 2017, abstrakt 1594, Goldschmidt Conference (2017)

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.