GEISEIR site 6, segment K2

hydrotermální průduchy, Indian, SEIR

Kde: Indian, SEIR
Prostředí: mid-ocean ridge
Činnost: active, inferred
Hloubka: 2 600 m
Objeven: 2007 plume only; 2010 plume only
Poloha: -41,660°, 81,662°

Místo na Jihovýchodním indickém hřbetu v jižní části Indického oceánu, kde čínská výprava v roce 2007 a francouzská v roce 2010 zachytily ve vodě stopy horkých pramenů. Průduchy samotné na dně zatím nikdo neviděl. ^{[1, 2]}

Co to je

Jihovýchodní indický hřbet je středooceánský hřbet – podmořské pohoří, kde se od sebe vzdalují dvě litosférické desky a z vystupujícího magmatu vzniká nové oceánské dno. V oblasti kolem plošiny ostrovů Amsterdam a Saint-Paul se rozpíná rychlostí 65–71 mm za rok. ^[2]

Hřbet se dělí na úseky (segmenty) oddělené zlomy a posuny osy. Úsek K leží východně od plošiny Amsterdam–Saint-Paul. Na jeho ose je protáhlý podmořský val rozpolcený příkopem a dělí se na čtyři menší části; K2 je jedna z nich. ^[2]

Objev

Hydrotermální průduchy se tu prozradily hydrotermální vlečkou – oblakem zakalené a chemicky změněné vody, který stoupá od pramenů na dně. V roce 2007 se na úsek K vrátila čínská výprava DY115-19 a znovu proměřila dvě místa, která v roce 1996 zkoumala americká výprava Boomerang. ^{[2, 1]}

Podle článku T. Wanga a kolegů z roku 2011, který cituje databáze InterRidge, našla čínská výprava mezi 41,6° a 41,7° jižní šířky zákal vody v hloubkách pod 2 400 m – další doklad hydrotermální činnosti. ^[1]

V letech 2009 a 2010 proměřil francouzský projekt GEISEIR z lodi Marion Dufresne II vodu nad úseky K až O ve 150 profilech. Přístroje zavěšené na laně se obvykle spouštěly až asi 25 m nade dno. V roce 2010 měřily i takzvaný oxidačně-redukční potenciál, který je citlivý na krátce žijící chemické látky z průduchů. ^[2]

Co o něm dnes víme

Na úsecích K a L zachytilo měření oxidačně-redukčního potenciálu v roce 2010 zřetelné odchylky na deseti různých místech. Takové odchylky podle autorů ukazují na činný zdroj s přesností asi na kilometr – lépe než samotný zákal vody. Většina jich ale připadla na sousední úsek L, který autoři doporučují jako první cíl průzkumu dna. ^{[2, 1]}

Studie z roku 2014 spojila všechna měření z let 1996–2010 podél 2 500 km hřbetu. Ukázala, že průduchů přibývá tam, kde je pod osou více magmatu, a že na samotné plošině Amsterdam–Saint-Paul je jich naopak velmi málo. Od úseku G k úseku L hřbet mělčí a vleček přibývá. ^[2]

Fakta

Čínská výprava: DY115-19, 2007
Francouzská výprava: GEISEIR, 2009–2010, loď Marion Dufresne II
Zákal vody: pod 2 400 m, 41,6–41,7° j. š.

Slovníček

středooceánský hřbet: podmořské pohoří, kde se desky rozestupují a z výstupujícího magmatu vzniká nové oceánské dno
hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou pod dnem; nese rozpuštěné minerály
hydrotermální vlečka: oblak ohřáté vody s jemnými minerálními částicemi a rozpuštěnými látkami, který stoupá od průduchu a rozlévá se ve vodním sloupci
oxidačně-redukční potenciál: veličina, která ukazuje, zda voda spíš látky oxiduje, nebo redukuje; prudce se mění v přítomnosti krátce žijících redukovaných látek z průduchů, jako je rozpuštěné železo nebo sirovodík, takže odchylka ukazuje na blízký průduch

Zdroje

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.