MAR, south of 15 20'N fracture zone

hydrotermální průduchy, N. Atlantic, N MAR

Kde: N. Atlantic, N MAR
Prostředí: mid-ocean ridge
Činnost: active, inferred
Hloubka: 3 000 m
Objeven: 1988 plume only; 1992 submersible Nautile did not observe active vents
Poloha: 15,083°, -45,000°

Místo na Středoatlantském hřbetu jižně od zlomového pásma 15°20′ s. š., asi 3 000 m pod hladinou. Voda nad ním obsahuje hodně metanu, ale skoro žádný mangan – podle Charloua a kolegů stopa pramenů, které vznikají při přeměně plášťových hornin mořskou vodou. Samotné průduchy tu ale nikdo neviděl. ^{[1, 2]}

Jak vznikl

Středoatlantský hřbet se rozšiřuje pomalu, podle katalogu asi o 25 mm za rok. Na 15°20′ s. š. ho kříží zlomové pásmo – dlouhý příčný zlom, podél něhož jsou úseky hřbetu posunuté. Na západním i východním průsečíku tohoto zlomu s hřbetem vystupují na dno horniny ze zemského pláště. ^{[1, 3]}

Když plášťová hornina (peridotit) přijde do styku s mořskou vodou, mění se na serpentinit a může přitom vznikat metan. Tomuto procesu se říká serpentinizace. Na 15°05′ s. š. popsali vědci z takových hornin vyzdviženou kupu (diapir). ^{[2, 3]}

Objev

Stopy po pramenech zachytil v roce 1988 americký program NOAA VENTS. Jeho měření vyhodnotil tým kolem J. L. Charloua a srovnal je s vodou nad známým horkým polem TAG na 26° s. š. ^[2]

Nad TAG obsahovala voda hodně manganu (až 30 nmol/kg) i metanu. Na 15° s. š. bylo metanu ještě víc – až 400 nl na litr – ale manganu méně než 1 nmol/kg a voda nebyla zakalená. Autoři v roce 1991 navrhli, že právě nízký poměr manganu k metanu prozrazuje vodu, která obíhá plášťovými horninami, a že tak lze hledat i takové prameny. ^[2]

V roce 1992 se k dnu spustila ponorka Nautile, činné průduchy ale neviděla. Katalog InterRidge proto místo vede jen jako „činné, odvozené“. ^[1]

Co o něm dnes víme

Studie z roku 1998 vyhodnotila 23 ponorů ponorky Nautile z francouzsko-americké plavby Faranaut 15N. Ve vodě u dna podél zlomů nad serpentinizovanými horninami dosahoval metan až 53,2 nmol/kg. V sedmi svislých odběrech vody v osním údolí bylo nejvíc metanu, 35,8 nmol/kg, v hloubce 3 200 m. ^[3]

Ve vodě s metanem chyběla zvýšená příměs helia-3, které by prozradilo plyny přímo z pláště. Autoři z toho usoudili, že metan nepochází přímo z pláště a že jeho únik z výchozů plášťových hornin na západním i východním průsečíku zlomového pásma s hřbetem odráží probíhající serpentinizaci. ^[3]

Fakta

Objev: 1988, jen vlečka ve vodě (NOAA VENTS)
Typická stopa: hodně metanu, téměř žádný mangan
Nejvíc metanu: 53,2 nmol/kg u dna nad serpentinizovanými horninami
Ponory: Nautile, 1992 – činné průduchy nenalezeny

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou pod dnem; nese rozpuštěné látky, které se kolem otvoru srážejí
vlečka: oblak ohřáté vody s rozpuštěnými látkami a drobnými částicemi, který stoupá od průduchu a šíří se v okolní vodě
zlomové pásmo: dlouhý příčný zlom na dně oceánu, podél něhož jsou úseky podmořského hřbetu posunuté proti sobě
zemský plášť: vrstva Země pod kůrou; její svrchní část tvoří hlavně hornina peridotit
serpentinizace: přeměna plášťové horniny peridotitu na serpentinit působením vody; může při ní vznikat metan
diapir: kupa horniny, která se z hloubky protlačila vzhůru k povrchu
osní údolí: příkopová propadlina na hřebeni pomalu se rozšiřujícího hřbetu, kde se desky od sebe vzdalují
nmol/kg: nanomol na kilogram vody – jednotka velmi malého množství rozpuštěné látky
helium-3: lehčí izotop helia; jeho přebytek ve vodě prozrazuje plyny pocházející přímo ze zemského pláště

Zdroje

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.