MTJ, T08C05

hydrotermální průduchy, S. Pacific, Lau Basin

Kde: S. Pacific, Lau Basin
Prostředí: back-arc spreading center
Činnost: active, inferred
Hloubka: 2 100 m
Objeven: 2008 plume only
Poloha: -15,513°, -174,741°

MTJ, T08C05 je místo na trojném bodě Mangatolou v severovýchodní části Lauské pánve v jihozápadním Tichém oceánu, kde výzkumníci v roce 2008 zachytili ve vodě oblak z horkého podmořského pramene. Leží na dně asi 2 100 m hluboko a podle vlastností oblaku tu nejspíš tryská horká voda – samotný pramen ale katalog InterRidge (2020) nepopisuje, zná jen oblak. ^{[1, 2]}

Co to je

Hydrotermální průduch je místo na dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou nebo magmatem. Nad ním se rozlévá oblak (vlečka) teplejší a zakalené vody s rozpuštěnými látkami, podle kterého lze průduch najít, i když ho nikdo nevidí. Tady známe jen takový oblak. ^{[1, 2]}

Místo leží asi na 15,51° jižní šířky a 174,74° západní délky, ve vodách Tongy. Ve studii Bakera a kolegů (2019) má číslo 12. Patří k severní větvi trojného bodu, která je široká asi 15–18 km a má široký, asi 12 km velký osový hřbet rozdělený úzkou rýhou. ^{[1, 2]}

Jak vznikl

Severovýchodní část Lauské pánve v jihozápadním Tichém oceánu leží za Tofuanským sopečným obloukem, nad velmi rychlou subdukční zónou u Tongy: desky se tu sbíhají rychlostí až asi 240 mm za rok. Za řadou sopek se kůra roztahuje a na takzvaných zaobloukových hřbetech tu vzniká nové mořské dno. ^[1]

Trojný bod Mangatolou (MTJ) je místo, kde se v severovýchodní části pánve stýkají tři rozpínající se hřbety. Leží jen asi 30 km západně od Severovýchodního lauského hřbetu (NELSC), ale vypadá úplně jinak: chybějí mu výrazné osové hřbety, což podle autorů naznačuje menší přísun magmatu, možná proto, že je asi 100 km od zdrojů magmatu Tofuanského sopečného oblouku. ^[1]

Katalog InterRidge uvádí u tohoto místa rychlost rozpínání asi 100,6 mm za rok, studie z roku 2019 jen 34 mm za rok. Rozdíl vychází ze starších a novějších odhadů pohybu desek: dřívější model počítal na MTJ až se 100 mm za rok, novější rekonstrukce tyto odhady pro severovýchodní Lauskou pánev více než o polovinu snížily. ^{[2, 1]}

Objev

Oblak zachytila v listopadu 2008 výprava TN227 na výzkumné lodi Thomas G. Thompson. Označení T08C05 znamená měření z roku 2008 („T08“) s označením operace C05; katalog InterRidge ho vede jako vlek. Při vlečení se přístroj s čidly teploty, zákalu a chemického složení vody táhne za lodí a střídavě stoupá a klesá (tzv. tow-yo), takže zachytí oblak jako dvourozměrný obraz. ^{[2, 1]}

Při stejném vleku T08C05 se našly oblaky i nad třemi dalšími místy severní větve (ve studii čísla 9–11). Katalog InterRidge tato tři místa spojuje do jednoho samostatného pole s názvem MTJ, Papatua. ^{[1, 2]}

Co o něm dnes víme

Oblak se držel v hloubce 1 900–2 050 m a vystoupal asi 200 m nad dno, odhadované na 2 100 m. Voda v něm byla teplejší nejvýš o 0,065 °C než okolí a čidlo ORP zaznamenalo slabou změnu 2 mV. Podle výšky výstupu autoři řadí místo mezi horké prameny – oblaky z horkých průduchů obvykle stoupají výš než asi 150 m. ^[1]

Místa 9–12 na severní větvi leží v jedné řadě podél úzké osové rýhy. U míst 10–12 našli vědci několik vrstev oblaku nad sebou, rozložených ve 100–200 m. Podle autorů to ukazuje na horké prameny různé síly. Nejvýraznější oblaky celého trojného bodu pocházejí právě z této rýhy na severní větvi. ^[1]

Studie Bakera a kolegů (2019) shrnula plavby od roku 2004 a v severovýchodní Lauské pánvi popsala 43 činných hydrotermálních míst, z toho 31 na 430 km rozpínajících se hřbetů. Na trojném bodě MTJ jich je devět. Autoři ukazují, že v celé Lauské pánvi je průduchů v přepočtu na rychlost rozpínání asi desetkrát víc, než by se čekalo podle středooceánských hřbetů – i díky pečlivému hledání s čidly zákalu i chemie. ^[1]

Fakta

Objev oblaku: listopad 2008, výprava TN227 (loď Thomas G. Thompson)
Číslo místa ve studii: 12 (Baker a kol. 2019)
Hloubka oblaku: 1 900–2 050 m
Výstup oblaku nad dno: asi 200 m
Odhadovaný typ: horký pramen (neověřeno na dně)

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou nebo magmatem pod dnem
hydrotermální oblak (vlečka): oblak teplejší vody s částicemi a rozpuštěnými látkami, který stoupá od průduchu a rozlévá se ve vodě nad dnem
zaobloukový hřbet: podmořský hřbet za řadou sopek nad subdukční zónou, kde se kůra rozestupuje a vzniká nové mořské dno
trojný bod: místo, kde se stýkají hranice tří litosférických desek; tady tři rozpínající se hřbety
zákal (ΔNTU): o kolik je voda zakalenější než okolí; prozrazuje jemné částice z průduchů
čidlo ORP: čidlo oxidačně-redukčního potenciálu; reaguje na látky jako sirovodík nebo rozpuštěné železo, a to jen asi do 1 km od zdroje

Zdroje

Baker, E.T., Walker, S.L., Massoth, G.J., Resing, J.A. (2019): The NE Lau Basin: Widespread and Abundant Hydrothermal Venting in the Back-Arc Region Behind a Superfast Subduction Zone. Frontiers in Marine Science 6, 382, Frontiers in Marine Science, doi:10.3389/fmars.2019.00382 (2019)
Beaulieu, S.E., Szafrański, K.M. (2020): InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 – MTJ, T08C05, PANGAEA (2020)

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.