S AMAR 1

hydrotermální průduchy, N. Atlantic, N MAR

Kde: N. Atlantic, N MAR
Prostředí: mid-ocean ridge
Činnost: active, inferred
Hloubka: 2 630 m
Objeven: 1992 plume only; 1994 plume only
Poloha: 36,083°, -34,083°

Místo na úseku South AMAR Středoatlantského hřbetu jihozápadně od Azor, asi 2 600 m pod hladinou. Výpravy v letech 1992 a 1994 tu ve vodě zachytily oblak, který podle vědců nepochází ze sousedního pole Rainbow, ale z jiného zdroje; ten podle katalogu InterRidge (2020) dosud nikdo nenašel. ^{[1, 2]}

Co to je

Středoatlantský hřbet je podmořské pohoří, kde se od sebe vzdalují litosférické desky a z magmatu vzniká nová oceánská kůra. Podle katalogu InterRidge se tu dno rozšiřuje jen asi o 21 mm za rok, takže jde o pomalý hřbet. Místo leží v mezinárodních vodách jihozápadně od Azor, hloubku katalog uvádí asi 2 630 m. ^[1]

South AMAR (Jižní AMAR) je úsek hřbetu jižně od posunu, v němž leží známé pole Rainbow. Katalog InterRidge uvádí i název South AMAR I a řadí místo mezi „činná, odvozená“: na hydrotermální průduchy – místa, kde ze dna vytéká voda ohřátá v hornině – se usuzuje jen z oblaku ve vodě. ^{[1, 2]}

Objev

Na podzim 1992 (srpen–říjen) proměřovali vědci z lodi Atlantis II hřbet mezi 33° a 41° s. š. Na laně spouštěli soupravu ZAPS Oregonské státní univerzity, která měří zakalení vody a obsah rozpuštěného manganu. Stopy horkých pramenů zachytili nad několika úseky hřbetu, mezi nimi AMAR a South AMAR (Jižní AMAR). ^[2]

První profil na úseku South AMAR ukázal v roce 1992 zakalenou vrstvu vody v hloubce asi 1 900 m a slabší další v 2 250 m, nad dnem hlubokým asi 2 630 m. Oblak z Rainbow má nejvíc částic v hloubce 2 100 m, proto autoři usoudili, že jde o jiný zdroj. Oblak nad South AMAR byl podle nich zhruba stejně velký jako oblak nad dobře prozkoumaným polem Broken Spur. ^[2]

V září 1994 proplula oblastí výprava HEAT na britské lodi RRS Charles Darwin. Vlekla nad dnem přístroj TOBI, který snímal dno zvukem (sonarem) a zároveň měřil zakalení vody. Na 200 km hřbetu mezi 36° a 38° s. š. našla stopy po nejméně sedmi samostatných zdrojích horkých pramenů – v průměru jeden na každých 25–30 km, mnohem víc, než se do té doby na pomalých hřbetech čekalo. ^{[3, 2]}

Při jízdě na sever po hřbítku z mladé lávy zaznamenal přístroj TOBI oblak u 36° 04′–05′ s. š. v hloubce asi 1 600–1 800 m. Při dřívějším průjezdu úsekem nic nezachytil, protože sledoval hlubší západní část osního údolí a plul pod oblakem. Podle katalogu InterRidge leží místo právě tady. ^{[3, 1]}

Co o něm dnes víme

Pět ze sedmi oblaků leželo ne uprostřed úseků hřbetu, ale u míst, kde je osa přerušená a posunutá stranou (netransformních posunů). Autoři studie z roku 1996 z toho usoudili, že na pomalých hřbetech o poloze pramenů rozhodují hlavně zlomy a pukliny v kůře, kudy voda snáz proniká, a že hledat průduchy jen uprostřed úseků nestačí. ^[3]

Fakta

Jiné jméno: South AMAR I
Zachyceno: 1992 a 1994, jen oblak ve vodě
Hloubka oblaku (1992): asi 1 900 m

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou pod dnem; nese rozpuštěné minerály
hydrotermální oblak: mrak teplejší, zakalené nebo chemicky změněné vody, který se šíří od horkých pramenů na dně; podle něj se průduchy hledají
pomalý hřbet: středooceánský hřbet, kde se desky rozestupují jen asi o 2–5 cm za rok; bývá na něm hluboké osní údolí
úsek (segment) hřbetu: desítky kilometrů dlouhý kus osy hřbetu oddělený od sousedních úseků posuny nebo zlomy
netransformní posun: místo, kde je osa středooceánského hřbetu přerušená a posunutá stranou, ale bez velkého příčného (transformního) zlomu
osní údolí: hluboké údolí podél osy pomalého středooceánského hřbetu, sevřené strmými stěnami

Zdroje

Beaulieu, S.E., Szafrański, K.M. (2020): InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 – S AMAR 1, PANGAEA (2020)
Chin, C.S., Klinkhammer, G.P., Wilson, C. (1998): Detection of hydrothermal plumes on the northern Mid-Atlantic Ridge: results from optical measurements. Earth and Planetary Science Letters 162, 1–13, Earth and Planetary Science Letters (PDF na webu spoluautorky) (1998)
German, C.R., Parson, L.M., HEAT Scientific Team (1996): Hydrothermal exploration near the Azores Triple Junction: tectonic control of venting at slow-spreading ridges? Earth and Planetary Science Letters 138, 93–104, doi:10.1016/0012-821X(95)00224-3, Earth and Planetary Science Letters (PDF na webu WHOI) (1996)

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.