S AMAR 2

hydrotermální průduchy, N. Atlantic, N MAR

Kde: N. Atlantic, N MAR
Prostředí: mid-ocean ridge
Činnost: active, inferred
Hloubka: 2 240 m
Objeven: 1992 plume only; 1994 plume only
Poloha: 35,967°, -34,183°

Místo na úseku South AMAR Středoatlantského hřbetu jihozápadně od Azor, kde výpravy v letech 1992 a 1994 zachytily ve vodě slabý oblak – stopu horkých pramenů na dně. Samotné průduchy tu nikdo neviděl; katalog InterRidge uvádí hloubku asi 2 240 m. ^{[1, 2]}

Co to je

Středoatlantský hřbet je podmořské pohoří, kde se od sebe vzdalují litosférické desky a z magmatu vzniká nová oceánská kůra. Podle katalogu InterRidge se tu dno rozšiřuje jen asi o 21 mm za rok, takže jde o pomalý hřbet. Místo leží v mezinárodních vodách jihozápadně od Azor, hloubku katalog uvádí asi 2 240 m. ^[1]

South AMAR (Jižní AMAR) je úsek hřbetu jižně od posunu, v němž leží známé pole Rainbow. Katalog InterRidge uvádí i název South AMAR II a řadí místo mezi „činná, odvozená“: na hydrotermální průduchy – místa, kde ze dna vytéká voda ohřátá v hornině – se usuzuje jen z oblaku ve vodě. ^{[1, 2]}

Objev

Na podzim 1992 (srpen–říjen) proměřovali vědci z lodi Atlantis II hřbet mezi 33° a 41° s. š. Na laně spouštěli soupravu ZAPS Oregonské státní univerzity, která měří zakalení vody a obsah rozpuštěného manganu. Stopy horkých pramenů zachytili nad několika úseky hřbetu, mezi nimi AMAR a South AMAR (Jižní AMAR). ^[2]

Druhý profil na úseku South AMAR, asi 25 km jižně od zdroje Rainbow, ukázal v roce 1992 slabě zakalenou vodu v hloubce asi 1 600 m nad dnem hlubokým asi 2 240 m. Oblak ležel v jiné hloubce než oblak z Rainbow i než první oblak nad South AMAR, a proto ho autoři považují za stopu dalšího, samostatného zdroje. ^[2]

V září 1994 proplula oblastí výprava HEAT na britské lodi RRS Charles Darwin. Vlekla nad dnem přístroj TOBI, který snímal dno zvukem (sonarem) a zároveň měřil zakalení vody. Na 200 km hřbetu mezi 36° a 38° s. š. našla stopy po nejméně sedmi samostatných zdrojích horkých pramenů – v průměru jeden na každých 25–30 km, mnohem víc, než se do té doby na pomalých hřbetech čekalo. ^{[3, 2]}

Výprava HEAT zaznamenala na jižní části úseku South AMAR (asi k 35° 57′ s. š.) ještě jeden slabý signál zakalené vody – nejslabší ze všech sedmi, které na 200 km hřbetu našla. ^[3]

Co o něm dnes víme

Pět ze sedmi oblaků leželo ne uprostřed úseků hřbetu, ale u míst, kde je osa přerušená a posunutá stranou (netransformních posunů). Autoři studie z roku 1996 z toho usoudili, že na pomalých hřbetech o poloze pramenů rozhodují hlavně zlomy a pukliny v kůře, kudy voda snáz proniká, a že hledat průduchy jen uprostřed úseků nestačí. ^[3]

Fakta

Jiné jméno: South AMAR II
Zachyceno: 1992 a 1994, jen oblak ve vodě
Hloubka oblaku (1992): asi 1 600 m

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou pod dnem; nese rozpuštěné minerály
hydrotermální oblak: mrak teplejší, zakalené nebo chemicky změněné vody, který se šíří od horkých pramenů na dně; podle něj se průduchy hledají
pomalý hřbet: středooceánský hřbet, kde se desky rozestupují jen asi o 2–5 cm za rok; bývá na něm hluboké osní údolí
úsek (segment) hřbetu: desítky kilometrů dlouhý kus osy hřbetu oddělený od sousedních úseků posuny nebo zlomy
netransformní posun: místo, kde je osa středooceánského hřbetu přerušená a posunutá stranou, ale bez velkého příčného (transformního) zlomu

Zdroje

Beaulieu, S.E., Szafrański, K.M. (2020): InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 – S AMAR 2, PANGAEA (2020)
Chin, C.S., Klinkhammer, G.P., Wilson, C. (1998): Detection of hydrothermal plumes on the northern Mid-Atlantic Ridge: results from optical measurements. Earth and Planetary Science Letters 162, 1–13, Earth and Planetary Science Letters (PDF na webu spoluautorky) (1998)
German, C.R., Parson, L.M., HEAT Scientific Team (1996): Hydrothermal exploration near the Azores Triple Junction: tectonic control of venting at slow-spreading ridges? Earth and Planetary Science Letters 138, 93–104, doi:10.1016/0012-821X(95)00224-3, Earth and Planetary Science Letters (PDF na webu WHOI) (1996)

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.