S Oceanographer

hydrotermální průduchy, N. Atlantic, N MAR

Kde

N. Atlantic, N MAR

Prostředí

mid-ocean ridge

Činnost

active, inferred

Hloubka

3 460 m

Objeven

1992 plume only

Poloha

34,867°, -36,433°

S Oceanographer (South Oceanographer) je úsek Středoatlantského hřbetu jižně od zlomu Oceanographer, kde v roce 1992 přístroje zachytily velmi slabé stopy horkých pramenů ve vodě. Úsek zaujal vědce tím, že pod jeho středem je neobvykle silná oceánská kůra a řada podmořských sopek. ^{[2, 3]}

Objev

Na podzim 1992 (srpen–říjen) proměřily týmy Oregonské státní univerzity a francouzského ústavu Ifremer z lodi Atlantis II Středoatlantský hřbet mezi 33° a 41° s. š. Do vody spouštěly soupravu přístrojů ZAPS, která mimo jiné měří zákal vody. Z 19 úseků hřbetu jich proměřily 11 a nad devíti našly stopy horkých pramenů. ^[2]

Nad úsekem South Oceanographer (34° 52′ s. š., 36° 26′ z. d.) zachytil nefelometr – přístroj na měření zákalu – dvě velmi slabě zakalené vrstvy, v hloubce 2 200 m a 3 300 m. Dno tam leží asi 3 460 m pod hladinou. Šlo o jednu z nejslabších stop v celé studii. ^[2]

Autoři upozornili, že měření neproběhlo přímo nad středem úseku, kde je výrazné tíhové minimum (tzv. plášťová Bouguerova anomálie), takže větší oblak tam nevylučují. Katalog InterRidge (2020) vede pole stále jen jako odvozené z oblaku; prameny samotné zatím nikdo nenašel. ^{[2, 1]}

Jak vznikl

Úsek hřbetu bezprostředně jižně od zlomu Oceanographer se v odborné literatuře označuje OH-1. Je asi 90 km dlouhý a sahá od zlomu u 35° 15′ s. š. k menšímu přesazení osy u 34° 35′ s. š.; místo South Oceanographer leží zeměpisnou šířkou v tomto rozmezí. Desky se tu od sebe vzdalují asi o 20–22 mm za rok. ^{[3, 1]}

Osní údolí – propadlina na ose hřbetu, kde se dno trhá – má tvar přesýpacích hodin. Uprostřed úseku je mělké (asi 2 000 m) a jen 4 km široké, na koncích klesá do hloubky 3 300–4 000 m a rozšiřuje se na 10–20 km. Střed úseku protíná řetěz sopečných kuželů, který pokračuje nejméně 20 km od osy. ^[3]

Chin a kolegové psali, že na vyvýšené ose leží několik velkých sopečných staveb a že tíhové minimum (plášťová Bouguerova anomálie) je tu jedno z nejvýraznějších na celém Středoatlantském hřbetu. Proto je pro ně hydrotermální činnost v tomto úseku zvlášť zajímavá. ^[2]

Co o něm dnes víme

Uprostřed úseku OH-1 měří tíhové pole výraznou „terčovou“ prohlubeň o rozpětí asi 40 mGal. Podle tíhových měření i seismických profilů je tu oceánská kůra silná asi 8–9 km, zatímco průměrná tloušťka kůry v celém úseku je kolem 6 km. ^[3]

Studie, které Canales a kolegové v roce 2000 shrnují, našly pod jedním ze sopečných kuželů zónu, kde se seismické vlny šíří pomaleji. Vysvětlují ji vysokou teplotou a možná i částečně roztavenou horninou. Na okraji úseku kůra naopak slábne a pod přesazením osy je podle autorů hodně serpentinitu – horniny vzniklé přeměnou plášťové horniny vodou. ^[3]

Podle tvaru dna a tíhových dat se dříve soudilo, že pod OH-1 vzniká víc magmatu než pod sousedním úsekem. Seismická studie z roku 2000 ale zjistila, že průměrná tloušťka kůry je v obou úsecích podobná, takže výrazný rozdíl v přísunu magmatu nepotvrdila. ^[3]

Fakta

První stopa

1992, výprava FAZAR, loď Atlantis II

Zakalené vrstvy

v hloubce 2 200 m a 3 300 m

Tloušťka kůry uprostřed úseku OH-1

asi 8 km (průměr úseku 6 km)

Slovníček

hydrotermální průduch

místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou pod dnem a obohacená o rozpuštěné látky

středooceánský hřbet

podmořské pohoří, kde se od sebe vzdalují dvě litosférické desky a z magmatu vzniká nová oceánská kůra

zlomové pásmo

příčný zlom, podél kterého je osa středooceánského hřbetu přesazená do strany

hydrotermální oblak

vrstva vody nad průduchy, která je zakalená, teplejší nebo chemicky změněná; podle ní se průduchy hledají

nefelometr

přístroj, který měří, kolik světla rozptylují drobné částice ve vodě – tedy jak je voda zakalená

osní údolí

propadlé údolí na ose pomalu se rozšiřujícího hřbetu, kde se dno trhá a vzniká nová kůra

tíhová anomálie

místní odchylka síly zemské tíže od očekávané hodnoty; slabší tíže ukazuje na lehčí horniny, například silnější kůru nebo teplejší plášť

serpentinit

hornina vzniklá přeměnou plášťových hornin (peridotitu) působením vody, typicky mořské vody pronikající do dna

Zdroje

1. Beaulieu, S.E., Szafrański, K.M. (2020): InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 – S Oceanographer, PANGAEA (2020)
2. Chin, C.S., Klinkhammer, G.P., Wilson, C. (1998): Detection of hydrothermal plumes on the northern Mid-Atlantic Ridge: results from optical measurements. Earth and Planetary Science Letters 162, 1–13, doi:10.1016/S0012-821X(98)00141-1, Earth and Planetary Science Letters (plný text na webu spoluautorky) (1998)
3. Canales, J.P., Detrick, R.S., Lin, J., Collins, J.A., Toomey, D.R. (2000): Crustal and upper mantle seismic structure beneath the rift mountains and across a nontransform offset at the Mid-Atlantic Ridge (35°N). Journal of Geophysical Research 105(B2), 2699–2719, doi:10.1029/1999JB900379, Journal of Geophysical Research (PDF na webu WHOI) (2000)

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.