Secca del Capo

hydrotermální průduchy, Mediterranean, Aeolian Arc, Tyrrhenian Sea

Kde: Mediterranean, Aeolian Arc, Tyrrhenian Sea
Prostředí: arc volcano
Činnost: active, inferred
Hloubka: 240 m
Objeven: 1995 ROV Comex deposits only; 2007 plume only
Poloha: 38,633°, 14,850°

Secca del Capo je mělčina v Tyrhénském moři severně od ostrova Salina v Liparských (Eolských) ostrovech, s horkými prameny odhadovanými v hloubce kolem 240 m. Samotné prameny podle katalogu InterRidge zatím nebyly přímo pozorovány: o jejich existenci svědčí železité krusty na dně a stopa helia z nitra Země ve vodě nad ním. ^{[1, 2]}

Co to je

Mělčina patří k Liparskému oblouku – řadě sopek, ostrovních i podmořských, v jižní části Tyrhénského moře. Katalog InterRidge ji řadí mezi pole hydrotermálních průduchů (míst, kde ze dna vytéká voda ohřátá v hornině) na sopce sopečného oblouku. Činnost je ale jen odvozená z nepřímých stop, ne potvrzená pohledem na dno. ^[1]

Objev

Prvním vodítkem byly usazeniny. Při průzkumu v roce 1995 s dálkově řízenou ponorkou firmy Comex našli geologové na západní vyvýšenině oblasti velké plochy dna pokryté kupami polozpevněných krust bohatých na železo. Podle jejich článku z roku 1997 to znamená, že tu v nedávné geologické minulosti působily horké prameny. ^[1]

Druhý doklad přinesla v listopadu 2007 výprava lodi Urania, která zkoumala vodu nad deseti podmořskými sopkami Liparského oblouku. Vědci v ní měřili izotop helium-3, který se do moře dostává z nitra Země a je spolehlivou známkou horkých pramenů. Nad Secca del Capo našli malý, ale zřetelný přebytek tohoto helia, podle katalogu InterRidge asi v hloubce 200 m. ^{[2, 1]}

Autoři studie z roku 2011 napsali, že jejich měření jako první potvrdila na Secca del Capo činné vývěry. Menší, ale zřetelné stopy našli i nad sopkami Palinuro, Enarete, Eolo a Sisifo; nejsilnější byla nad sopkou Marsili. ^[2]

Co o něm dnes víme

Na konferenci Americké geofyzikální unie v roce 2014 představil tým L. Cocchiho magnetická a gravimetrická měření mělkých hydrotermálních míst v jižním Tyrhénském moři, mezi nimiž jmenoval i Secca del Capo. Taková místa u sopečných ostrovů oblouku podle abstraktu leží mělčeji než 300 m. Výsledky přímo pro Secca del Capo abstrakt neuvádí. ^[3]

Fakta

Objev: 1995 usazeniny (ponorka Comex), 2007 helium ve vodě (loď Urania)
Stopa pramenů: přebytek helia-3 asi v hloubce 200 m

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou pod dnem
sopečný oblouk: řada sopek nad místem, kde se jedna deska zanořuje pod druhou
helium-3: vzácná lehká forma helia; voda z horkých pramenů jí obsahuje víc než běžná mořská voda, protože ji vynáší z nitra Země, a její přebytek v moři proto prozrazuje blízké prameny
krusta: tenká tvrdá vrstva minerálů, která se usadila na dně

Zdroje

Beaulieu, S.E., Szafrański, K.M. (2020): InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 – Secca del Capo (s citacemi Gamberi a kol. 1997, Marine Geology 140, 167–181, a Lupton a kol. 2011), PANGAEA (2020)
Lupton, J. a kol. (2011): Active hydrothermal discharge on the submarine Aeolian Arc. Journal of Geophysical Research 116, B02102, Journal of Geophysical Research (abstrakt přes OpenAlex) (2011)
Cocchi, L., Ligi, M., Bortoluzzi, G. a kol. (2014): Submarine Hydrothermal Sites in Arc Volcanic–Back Arc Environment: Insight from Recent Marine Geophysical Investigations in the Southern Tyrrhenian Sea. AGU Fall Meeting 2014, GP31B-04 (abstrakt), American Geophysical Union (2014)

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.