SEIR-WXC02

hydrotermální průduchy, Indian, SEIR

Kde

Indian, SEIR

Prostředí

mid-ocean ridge

Činnost

active, inferred

Hloubka

2 620 m

Objeven

2015 plume only

Poloha

-50,250°, 137,000°

Místo na Jihovýchodoindickém hřbetu jihozápadně od Tasmánie, kde dno leží asi 2 600 m pod hladinou. Francouzská výprava tu na začátku roku 2015 zachytila těsně nade dnem oblak vody, jejíž chemické složení jasně prozrazuje horký pramen. Samotný průduch zatím nikdo neviděl; jméno je označení měřicí stanice WXC02. ^{[1, 2]}

Co to je

Jihovýchodoindický hřbet je podmořské pohoří mezi Austrálií a Antarktidou. Obě desky se tu od sebe vzdalují rychlostí asi 59–75 mm za rok a z magmatu vzniká nová oceánská kůra. Úsek mezi 130° a 140° v. d. leží jihozápadně od Tasmánie podél 50. rovnoběžky jižní šířky; na východě ho ukončuje zlomové pásmo George V, které osu hřbetu přesazuje o 300 km. ^[2]

Osa hřbetu tu není souvislá: přerušují ji překrývající se centra rozpínání, kde se konce dvou úseků osy míjejí. Stanice WXC02 (50° 13′ 48″ j. š., 137° 01′ 32″ v. d.) leží ve východní, mělčí části zkoumaného úseku, kousek západně od malého překrytí u 137° 17′ v. d., které výprava STORM sama objevila. ^[2]

Objev

Na výpravě STORM francouzské lodi L'Atalante (31. prosince 2014 – 5. února 2015) vědci hlavně mapovali dno a odebírali horniny. Z osy hřbetu v pravidelných rozestupech vytahovali vzorky čedičového skla jádrováky s voskem (anglicky waxcore, odtud zkratka WXC v názvu). Na jejich lano připevňovali malé přístroje MAPR, které při spouštění ke dnu měřily zákal a chemické vlastnosti vody. ^[2]

Podle záznamu přístroje MAPR byl u stanice WXC02 oblak. Na stejné místo pak vědci spustili velkou sondu CTD (měření CTD03), která odebrala vzorky vody. Oblak ležel velmi nízko, méně než 50 m nade dnem. ^[2]

Ve vzorcích bylo až asi 30 nanomolů manganu a 20 nanomolů metanu na litr, mnohem víc než v běžné vodě v okolí. Protože obsah obou látek odpovídal zákalu i změně potenciálu, autoři považují hydrotermální původ oblaku za jasný. ^[2]

Katalog InterRidge určil polohu místa jen přibližně podle mapy ve studii z roku 2017. Podle tabulky ve studii je dno u stanice asi 2 600 m hluboko. ^{[1, 2]}

Co o něm dnes víme

Kousek na východ, v malé pánvi mezi konci obou úseků osy u 137° 17′ v. d., kterou vědci pojmenovali „La piscine“ (francouzsky bazén), našla výprava další výrazný oblak. Vzdálenost 15 km mezi oběma měřeními a změna potenciálu, která se jen zřídka objeví dál než asi 1 km od zdroje, podle autorů ukazují, že WXC02 má vlastní průduch do 1 km od místa měření – nejde o stejný pramen jako v La piscine. ^[2]

U oblaku v La piscine byl poměr metanu k manganu podobný jako u pole Rainbow ve Středoatlantském hřbetu, kde voda protéká horninami zemského pláště. Autoři proto připouštějí, že trhliny v místě překrytí mohou pouštět mořskou vodu až k plášťovým horninám; druhou možností je plyn unikající přímo z magmatu. ^[2]

Výprava STORM našla podél asi 700 km hřbetu nejméně deset samostatných oblaků. Silné stopy byly od sebe vzdálené 35 až 112 km, v průměru asi 70 km. Podle studie z roku 2017 jich nejvíc leželo ve východní části, kde je osa mělčí a nafouklejší, takže pod ní je víc magmatu. Autoři z toho usuzují, že teplota zemského pláště pod hřbetem řídí nejen přísun magmatu, ale i činnost průduchů. ^[2]

Autoři upozorňují, že látky z průduchů mohou být důležitým zdrojem stopových živin pro Jižní oceán, kam se jinak dostává málo železa; dokládá to podle nich vysoký obsah manganu v oblacích. ^[2]

Fakta

Zjištěno

výprava STORM, loď L'Atalante, 2014–2015

Ověřeno sondou

CTD03, oblak méně než 50 m nade dnem

Nejvíc manganu / metanu ve vodě

asi 30 / 20 nmol/l

Slovníček

hydrotermální průduch

místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou pod dnem

hydrotermální oblak

vrstva vody nad průduchem, která je teplejší, zakalená nebo chemicky změněná; podle ní se průduchy hledají

středooceánský hřbet

podmořské pohoří, kde se od sebe vzdalují litosférické desky a vzniká nová oceánská kůra

MAPR

malý samočinný přístroj připevněný na lano, který při spouštění ke dnu zaznamenává teplotu, zákal a chemické vlastnosti vody

oxidačně-redukční potenciál (Eh)

veličina, podle které čidlo pozná látky z průduchů (například sirovodík nebo vodík) i ve velmi malém množství; ty se rychle rozkládají, proto změna prozradí průduch blízko

sonda CTD

velký přístroj spouštěný z lodi na laně, který měří vodivost (slanost), teplotu a hloubku a do lahví nabírá vzorky vody

překrývající se centra rozpínání

místo, kde se konce dvou úseků osy hřbetu míjejí a kus vedle sebe překrývají, místo aby navazovaly

nafouklý hřbet

úsek osy hřbetu, který je mělčí a vyklenutý, protože pod ním je víc magmatu

Zdroje

1. Beaulieu, S.E., Szafrański, K.M. (2020): InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 – SEIR-WXC02, PANGAEA (2020)
2. Boulart, C., Briais, A., Chavagnac, V., Révillon, S., Ceuleneer, G., Donval, J.-P., Guyader, V. et al. (2017): Contrasted hydrothermal activity along the South-East Indian Ridge (130°E–140°E): From crustal to ultramafic circulation. Geochemistry, Geophysics, Geosystems 18, 2446–2458, doi:10.1002/2016GC006683, Geochemistry, Geophysics, Geosystems (plný text a doplňkové tabulky v archivu Archimer, Ifremer) (2017)

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.