SEIR-WXC22

hydrotermální průduchy, Indian, SEIR

Kde: Indian, SEIR
Prostředí: mid-ocean ridge
Činnost: active, inferred
Hloubka: 2 950 m
Objeven: 2015 plume only
Poloha: -50,250°, 132,100°

Místo na Jihovýchodoindickém hřbetu jihozápadně od Tasmánie, asi 2 950 m pod hladinou. Francouzská výprava tu na začátku roku 2015 zachytila výrazný oblak z horkého pramene; podle jeho složení jde nejspíš o horký „černý kuřák“. Samotný průduch zatím nikdo neviděl; jméno je označení měřicí stanice WXC22. ^{[1, 2]}

Co to je

Jihovýchodoindický hřbet je podmořské pohoří mezi Austrálií a Antarktidou. Obě desky se tu od sebe vzdalují rychlostí asi 59–75 mm za rok a z magmatu vzniká nová oceánská kůra. Úsek mezi 130° a 140° v. d. leží jihozápadně od Tasmánie podél 50. rovnoběžky jižní šířky; na východě ho ukončuje zlomové pásmo George V, které osu hřbetu přesazuje o 300 km. ^[2]

Stanice WXC22 (50° 13,25′ j. š., 132° 13,85′ v. d.) leží v západní, hlubší a méně vyklenuté části zkoumaného úseku, mezi místy u 131° a 135° v. d., kde se úseky osy míjejí a překrývají. Podle autorů stojí na vrcholu nafouklé osy. ^[2]

Objev

Na výpravě STORM francouzské lodi L'Atalante (31. prosince 2014 – 5. února 2015) vědci hlavně mapovali dno a odebírali horniny. Z osy hřbetu v pravidelných rozestupech vytahovali vzorky čedičového skla jádrováky s voskem (anglicky waxcore, odtud zkratka WXC v názvu). Na jejich lano připevňovali malé přístroje MAPR, které při spouštění ke dnu měřily zákal a chemické vlastnosti vody. ^[2]

Přístroj MAPR na stanici WXC22 zachytil zakalenou vodu a silnou změnu oxidačně-redukčního potenciálu, o více než 15 milivoltů. Na stejném místě pak vědci spustili velkou sondu CTD (měření CTD09), která odebrala vzorky vody: metanu v nich bylo až 16 a manganu asi 40 nanomolů na litr. ^[2]

Kvůli špatnému počasí už výprava na tomto úseku další sondy CTD spustit nemohla. Byl to tak jediný podrobně změřený oblak na západní části úseku. ^[2]

Katalog InterRidge určil polohu místa jen přibližně podle mapy ve studii z roku 2017. ^{[1, 2]}

Co o něm dnes víme

Z poměru metanu a manganu ve vodě lze odhadnout, jaký průduch oblak vytváří. U WXC22 vyšel nejnižší z celého úseku (0,37), podobně jako u průduchů Východopacifického hřbetu nebo pole TAG ve Středoatlantském hřbetu. Autoři proto soudí, že zdrojem je běžný horký černý kuřák v čedičové kůře; ze stanice WXC22 také vytáhli čerstvé čedičové sklo. ^[2]

U oblaků na východní části úseku vyšel poměr vyšší, až 0,65. Podle autorů se proto na Jihovýchodoindickém hřbetu vyskytují nejméně dva, možná tři typy průduchů – od běžných v čedičové kůře po takové, kde voda nejspíš prochází i horninami zemského pláště. ^[2]

Autoři doporučují prozkoumat také okolí stanice WXC17 asi 110 km na východ, kde přístroj MAPR zachytil podobné stopy jako u WXC22. ^[2]

Výprava STORM našla podél asi 700 km hřbetu nejméně deset samostatných oblaků. Silné stopy byly od sebe vzdálené 35 až 112 km, v průměru asi 70 km. Podle studie z roku 2017 jich nejvíc leželo ve východní části, kde je osa mělčí a nafouklejší, takže pod ní je víc magmatu. Autoři z toho usuzují, že teplota zemského pláště pod hřbetem řídí nejen přísun magmatu, ale i činnost průduchů. ^[2]

Předběžná zpráva týchž autorů z konference v prosinci 2015 přitom tvrdila opak: že oblaků přibývá směrem na západ a na východě je činnost průduchů slabší. Podrobnější rozbor přinesla až studie z roku 2017; v tomto bodě se tedy oba zdroje rozcházejí. ^{[3, 2]}

Autoři upozorňují, že látky z průduchů mohou být důležitým zdrojem stopových živin pro Jižní oceán, kam se jinak dostává málo železa; dokládá to podle nich vysoký obsah manganu v oblacích. ^[2]

Fakta

Zjištěno: výprava STORM, loď L'Atalante, 2014–2015
Ověřeno sondou: CTD09
Poměr metanu k manganu: 0,37 – nejnižší na úseku 130–140° v. d.
Pravděpodobný typ: horký černý kuřák v čediči

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou pod dnem
hydrotermální oblak: vrstva vody nad průduchem, která je teplejší, zakalená nebo chemicky změněná; podle ní se průduchy hledají
středooceánský hřbet: podmořské pohoří, kde se od sebe vzdalují litosférické desky a vzniká nová oceánská kůra
MAPR: malý samočinný přístroj připevněný na lano, který při spouštění ke dnu zaznamenává teplotu, zákal a chemické vlastnosti vody
oxidačně-redukční potenciál (Eh): veličina, podle které čidlo pozná látky z průduchů (například sirovodík nebo vodík) i ve velmi malém množství; ty se rychle rozkládají, proto změna prozradí průduch blízko
sonda CTD: velký přístroj spouštěný z lodi na laně, který měří vodivost (slanost), teplotu a hloubku a do lahví nabírá vzorky vody
překrývající se centra rozpínání: místo, kde se konce dvou úseků osy hřbetu míjejí a kus vedle sebe překrývají, místo aby navazovaly
nafouklý hřbet: úsek osy hřbetu, který je mělčí a vyklenutý, protože pod ním je víc magmatu
černý kuřák: horký průduch, z něhož proudí voda zčernalá drobnými zrnky minerálů, které se vysrážejí při styku se studenou mořskou vodou

Zdroje

Beaulieu, S.E., Szafrański, K.M. (2020): InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 – SEIR-WXC22, PANGAEA (2020)
Boulart, C., Briais, A., Chavagnac, V., Révillon, S., Ceuleneer, G., Donval, J.-P., Guyader, V. et al. (2017): Contrasted hydrothermal activity along the South-East Indian Ridge (130°E–140°E): From crustal to ultramafic circulation. Geochemistry, Geophysics, Geosystems 18, 2446–2458, doi:10.1002/2016GC006683, Geochemistry, Geophysics, Geosystems (plný text a doplňkové tabulky v archivu Archimer, Ifremer) (2017)
Boulart, C., Chavagnac, V., Briais, A. et al. (2015): Newly Discovered Hydrothermal Plumes Along the Furious Fifties, South East Indian Ridge (SEIR; 128°E-140°E). AGU Fall Meeting 2015, abstrakt OS43A-2004, American Geophysical Union (2015)

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.