SWIR, D50B

hydrotermální průduchy, Indian, SWIR

Kde: Indian, SWIR
Prostředí: mid-ocean ridge
Činnost: active, inferred
Hloubka: 3 913 m
Objeven: 2000-2001 plume and dredge only
Poloha: -52,420°, 12,748°

SWIR, D50B je místo na Jihozápadním indickém hřbetu v jižní části Indického oceánu, asi 3 913 m pod hladinou. Na horké prameny se tu usuzuje jen ze stop ve vodě a ze vzorků hornin, které vědci vylovili v letech 2000–2001; samotné průduchy nikdo neviděl. ^{[1, 2]}

Co to je

Jihozápadní indický hřbet (anglická zkratka SWIR) je podmořské pohoří, na jehož ose se od sebe vzdalují litosférické desky. Patří k ultrapomalým hřbetům: katalog InterRidge tu uvádí rychlost rozpínání 13,5 mm za rok. Studie z roku 2002 uvádí pro úsek mezi 10° a 16° východní délky takzvanou efektivní rychlost, podle níž vystupuje zemský plášť, jen 8,4 mm za rok – nejméně ze všech do té doby prozkoumaných hřbetů. ^{[1, 2]}

Místo leží v mezinárodních vodách, asi na 52,4° jižní šířky a 12,7° východní délky. Katalog InterRidge ho řadí mezi „činná, odvozená“ pole: o hydrotermálních průduších (místech, kde ze dna vytéká voda ohřátá v hornině) svědčí jen nepřímé stopy. ^[1]

Objev

Úsek hřbetu dlouhý asi 400 km mezi 10° a 16° v. d. prozkoumala loď R/V Knorr na výpravě 162 (etapy VII a IX). Vědci změřili 41 profilů zákalu a teploty vody; osm z nich zachytilo hydrotermální oblak. To podle autorů pevně dokládá dvě činná místa a naznačuje až tři další. ^[2]

Z 38 tahů drapákem mezi 11,5° a 14,5° v. d. jich 25 vyneslo převážně ultramafické horniny – horniny chudé na křemík, typické pro zemský plášť. Šest tahů přineslo zbytky dávné hydrotermální činnosti, například usazeniny oxidu křemičitého a minerálu sepiolitu, které podle autorů nejspíš vznikly z vody nízké až střední teploty proudící plášťovými horninami. ^{[1, 2]}

Co o něm dnes víme

Hlavní závěr studie z roku 2002: horké prameny jsou tu nečekaně časté, přestože pod hřbetem vystupuje velmi málo magmatu. Jejich rozmístění podle autorů nejspíš řídí hlavně dlouho činné zlomy, které vodě otevírají cesty horninou. ^[2]

Navazující studie z roku 2004 srovnala průzkumy oblaků na ultrapomalých hřbetech Gakkel (v Arktidě) a SWIR. Na západní části SWIR mezi 10° a 23° v. d. napočítala 3 až 8 činných míst. Oblaky tu nevystoupají tak vysoko a nerozšíří se tak daleko jako v Arktidě, protože hluboká voda je tu běžně navrstvená podle hustoty; navíc tu zřejmě chybějí činná pole na sopečných vyvýšeninách. ^[3]

Když autoři porovnali ultrapomalé hřbety s osmi dalšími úseky hřbetů s různou rychlostí rozpínání, zjistili, že počet činných míst na 100 km hřbetu s rychlostí rozpínání rovnoměrně (lineárně) roste – hlavní roli tedy hraje dlouhodobý přísun tepla. Vzhledem k tomu, jak málo magmatu mají, jsou ale ultrapomalé hřbety při udržování pramenů několikrát „výkonnější“ než rychlé; teplo může přicházet i z chladnoucího pláště nebo ze serpentinizace, přeměny plášťových hornin vodou, při které se teplo uvolňuje. ^[3]

Fakta

Objev: 2000–2001, jen podle oblaku ve vodě a vzorků z drapáku
Výprava: R/V Knorr, plavba 162
Horniny v okolí: převážně ultramafické (z pláště)

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou pod dnem; nese rozpuštěné minerály
litosférická deska: velký pevný kus zemského povrchu, který se pomalu pohybuje vůči sousedním deskám
ultrapomalý hřbet: podmořský hřbet, kde se desky od sebe vzdalují jen o pár milimetrů až asi 2 cm za rok
dredge (drapák): ocelový koš tažený lodí po dně, kterým se sbírají kusy hornin
hydrotermální oblak: mrak teplejší, zakalené vody s rozpuštěnými látkami, který se šíří od horkých pramenů na dně
ultramafická hornina: hornina chudá na křemík a bohatá na hořčík a železo, typicky ze zemského pláště
zemský plášť: vrstva Země pod kůrou, tvořená hlavně horninou peridotitem
serpentinizace: přeměna plášťové horniny peridotitu při styku s mořskou vodou na serpentinit; uvolňuje se při ní teplo

Zdroje

Beaulieu, S.E., Szafrański, K.M. (2020): InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 – SWIR, D50B, PANGAEA (2020)
Bach, W., Banerjee, N.R., Dick, H.J.B., Baker, E.T. (2002): Discovery of ancient and active hydrothermal systems along the ultra-slow spreading Southwest Indian Ridge 10°–16°E. Geochemistry, Geophysics, Geosystems 3(7), doi:10.1029/2001GC000279 (abstrakt), Geochemistry, Geophysics, Geosystems (záznam v EarthRef.org) (2002)
Baker, E.T., Edmonds, H.N., Michael, P.J., Bach, W., Dick, H.J.B., Snow, J.E., Walker, S.L., Banerjee, N.R., Langmuir, C.H. (2004): Hydrothermal venting in magma deserts: The ultraslow-spreading Gakkel and Southwest Indian Ridges. Geochemistry, Geophysics, Geosystems 5(8), Q08002, doi:10.1029/2004GC000712 (abstrakt přes Crossref), Geochemistry, Geophysics, Geosystems (abstrakt přes Crossref) (2004)

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.