SWIR, D62

hydrotermální průduchy, Indian, SWIR

Kde: Indian, SWIR
Prostředí: mid-ocean ridge
Činnost: active, inferred
Hloubka: 3 990 m
Objeven: 2000-2001 plume and dredge only
Poloha: -52,253°, 15,103°

SWIR, D62 je místo na Jihozápadním indickém hřbetu v jižní části Indického oceánu, asi 3 990 m pod hladinou. O horkých pramenech tu svědčí oblak změněné vody a vzorky hornin, které vědci vylovili z dna v letech 2000–2001. ^{[1, 2]}

Co to je

Jihozápadní indický hřbet (anglicky Southwest Indian Ridge, SWIR) je středooceánský hřbet mezi Afrikou a Antarktidou. Patří k ultrapomalým hřbetům: katalog InterRidge tu uvádí rychlost rozpínání 13,6 mm za rok. Pro úsek mezi 10° a 16° v. d. udává studie z roku 2002 takzvanou efektivní rychlost rozpínání, rozhodující pro výstup zemského pláště, jen 8,4 mm za rok – nejméně ze všech do té doby prozkoumaných hřbetů. ^{[1, 2]}

Místo leží v mezinárodních vodách asi na 52,25° jižní šířky a 15,10° východní délky. Katalog ho vede jako činné, ale „odvozené“: o hydrotermálních průduších (místech, kde ze dna vytéká voda ohřátá v hornině) tu svědčí jen oblak ve vodě a vzorky z drapáku; samotné průduchy na dně katalog neuvádí. ^[1]

Objev

Katalog InterRidge spojuje objev se studií Bacha a kolegů z roku 2002 a uvádí, že místo bylo zjištěno v letech 2000–2001 podle oblaku ve vodě a podle vzorků vylovených drapákem – ocelovým košem, který loď vleče po dně. ^[1]

Úsek hřbetu dlouhý asi 400 km mezi 10° a 16° v. d. prozkoumala výzkumná loď R/V Knorr na plavbě 162 (etapy VII a IX). Ze 41 profilů zákalu a teploty vody jich osm neslo znaky hydrotermálního oblaku; podle autorů to pevně dokládá dvě činná místa a naznačuje až tři další. Při 38 tazích drapákem po dně vylovili v šesti případech zbytky dávné hydrotermální činnosti, mimo jiné částečně zoxidované sulfidické úlomky, usazeniny oxidu křemičitého a minerálu sepiolitu. ^[2]

Podle abstraktu studie vznikly usazeniny oxidu křemičitého a sepiolitu většinou na stěnách příkopové sníženiny na ose hřbetu, nejspíš z vody nízké až střední teploty, která protékala ultramafickými horninami ze zemského pláště. Masivní sulfidické ložisko podle autorů vzniklo, když se v rozdrcené hornině podél hlubokého zlomu mísila stoupající horká voda se studenou mořskou vodou. Které vzorky pocházejí právě z místa D62, abstrakt neuvádí. ^[2]

Co o něm dnes víme

Studie z roku 2002 zdůraznila, že horké prameny jsou tu nečekaně hojné, přestože pod tímto úsekem vystupuje méně magmatu než pod kterýmkoli jiným do té doby prozkoumaným hřbetem. Autoři z toho vyvodili, že k udržení pramenů není nutný velký přísun magmatu, a že prameny se tu možná drží hlavně dlouho činných zlomů, které vodě otevírají cestu horninou. ^[2]

Navazující studie z roku 2004 porovnala průzkumy oblaků na ultrapomalých hřbetech Gakkel v Arktidě a SWIR. Na západní části SWIR mezi 10° a 23° v. d. napočítala 3 až 8 činných míst, tedy 0,3 až 0,8 místa na 100 km hřbetu. Oblaky se tu šíří mnohem méně než v Arktidě, protože tu zřejmě je málo činných polí na sopečných vyvýšeninách a hlubokomořská voda je běžně navrstvená podle hustoty, takže oblak nevystoupá vysoko. ^[3]

Z porovnání s dalšími hřbety autoři odvodili, že počet činných míst roste s rychlostí rozpínání lineárně, a hlavní roli tedy hraje dlouhodobý přísun tepla. Na jednotku dodaného magmatu jsou ale ultrapomalé hřbety při udržování pramenů několikrát „výkonnější“ než rychlé. Teplo by podle nich mohlo přicházet i z hluboko uložených těles ztuhlého magmatu (gabra), z přímého chladnutí svrchního pláště nebo ze serpentinizace. ^[3]

Fakta

Objev: 2000–2001, podle oblaku ve vodě a vzorků z drapáku
Výprava: R/V Knorr, plavba 162 (etapy VII a IX)
Efektivní rychlost rozpínání úseku 10°–16° v. d.: 8,4 mm za rok

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou pod dnem
středooceánský hřbet: podmořské pohoří, na jehož ose se od sebe vzdalují dvě litosférické desky a vzniká nové oceánské dno
ultrapomalý hřbet: středooceánský hřbet, kde se desky rozestupují jen velmi pomalu, nejvýš asi o 2 cm za rok
hydrotermální oblak (vlečka): mrak teplejší, zakalené vody s rozpuštěnými látkami, který se šíří ve vodě od horkých pramenů na dně
drapák (dredge): ocelový koš, který loď vleče po dně a sbírá do něj kusy hornin
serpentinizace: přeměna plášťové horniny peridotitu ve styku s mořskou vodou na serpentinit; uvolňuje se přitom teplo
ultramafická hornina: hornina chudá na křemík a bohatá na hořčík a železo, typická pro zemský plášť
příkopová sníženina (riftové údolí): protáhlé údolí na ose pomalého hřbetu, ohraničené zlomy, kde se desky rozestupují

Zdroje

Beaulieu, S. E., Szafrański, K. M.: InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 (2020) – SWIR, D62, PANGAEA (2020)
Bach, W., Banerjee, N. R., Dick, H. J. B., Baker, E. T.: Discovery of ancient and active hydrothermal systems along the ultra-slow spreading Southwest Indian Ridge 10°–16°E. Geochemistry, Geophysics, Geosystems 3(7) (2002), 1–14, doi:10.1029/2001GC000279 (abstrakt přes Crossref), Geochemistry, Geophysics, Geosystems (AGU), abstrakt přes Crossref (2002)
Baker, E. T., Edmonds, H. N., Michael, P. J., Bach, W., Dick, H. J. B., Snow, J. E., Walker, S. L., Banerjee, N. R., Langmuir, C. H.: Hydrothermal venting in magma deserts: The ultraslow-spreading Gakkel and Southwest Indian Ridges. Geochemistry, Geophysics, Geosystems 5(8) (2004), Q08002, doi:10.1029/2004GC000712 (abstrakt přes Crossref), Geochemistry, Geophysics, Geosystems (AGU), abstrakt přes Crossref (2004)

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.