Kós (Kos)

sopka (bez známé erupce za posledních ~12 000 let), Greece, European Volcanic Regions

Kde: Greece, European Volcanic Regions
Typ (GVP): Caldera(s)
Nadmořská výška: 430 m
Poloha: 36,852°, 27,251°

Řecký ostrov Kós v Dodekanésu sám z velké části sopečný není, ale nese stopy erupce, kterou badatelé považují za největší výbušnou erupci čtvrtohor ve východním Středomoří. Asi před 161 000 lety vybuchla mezi Kósem a Nisyrem sopka, která vychrlila přes 60 km³ magmatu a zasypala západ ostrova vrstvou tufu. Dodnes tu z půdy slabě uniká sirovodík a vyvěrají horké prameny. ^{[1, 2, 3]}

Co to je

Kós je s rozlohou 290 km² třetím největším ostrovem Dodekanésu; je dlouhý asi 45 km a široký asi 10 km. Leží jen 4 km od tureckého Bodrumu. Podle sčítání z roku 2021 na něm žije přes 37 000 lidí. ^{[7, 8]}

Většina ostrova je tvořena nesopečnými horninami. Najdou se tu však sopečná centra různého stáří, od třetihor (miocénu) po starší čtvrtohory (pleistocén). Patří k nim kaldera Kamari z poloviny pleistocénu a uvnitř ní lávový dóm Zini, starý 1 až 0,55 milionu let. ^[1]

Erupce Kos Plateau Tuff

Asi před 161 000 lety proběhla největší známá erupce jižního Egejského oblouku. Vychrlila přes 60 km³ ryolitového magmatu (přepočteno na hutnou horninu); podle jiného odhadu měřil celý tuf aspoň 100 km³. Uložila se z ní vrstva zvaná Kos Plateau Tuff, která pokrývá velkou část západní poloviny Kósu. ^{[2, 3, 1]}

Erupci provázely pyroklastické proudy – žhavé laviny plynu, popela a pemzy, které se valily po souši i přes moře. Jejich usazeniny (ignimbrity) jsou silné až 30 m a nejrozšířenější jsou na Kósu. Podle modelu z roku 2007 trvala hlavní fáze erupce, kdy vylétla většina materiálu, jen několik hodin až den. ^{[3, 2]}

Hladina Středozemního moře byla tehdy asi o 60 až 80 m níž než dnes, takže mělké moře mezi Kósem a Kalymnem bylo zřejmě souší. Proudy směřující na jih však podle jedné rekonstrukce přecházely přes otevřené moře až na ostrov Tilos a turecký poloostrov Datça. Jiní badatelé soudí, že i tam bylo moře mělké nebo souš – otázka zůstává otevřená. ^[2]

Erupce je spojena se vznikem velké kaldery, jejíž zdroj leží pod mořem mezi Kósem a Nisyrem. Její rozměry nejsou jisté; podle GVP může sahat až 20 km od zálivu Kefalos na jihozápadě Kósu po Nisyros. Zbytky původní sopky přežily na ostrůvcích Pachia a Pyrgousa a v podmořských horninách Nisyru. ^[1]

Co o něm dnes víme

Oceánografické výpravy Athénské univerzity po roce 2010 zmapovaly mořské dno kolem ostrovů. V konferenčním abstraktu z roku 2013 badatelé popsali v pánvi u Kalymnu mohutnou vrstvu usazenin z podmořského proudu, silnou až kolem 80 m, kterou spojují právě s erupcí Kos Plateau Tuff. Materiál erupce se tak podle nich dostal i do oblasti, kde o něm dříve nebylo známo. ^[3]

Badatelé ze švýcarské ETH Curych v roce 2025 označili soustavu Kós–Nisyros–Yali za největší činný magmatický systém v Egejském moři. Studie z roku 2020 datovala za posledních 120 000 let osm erupcí ryolitového magmatu na Nisyru a ostrově Yali. ^{[4, 5]}

Rozbor pemzy z roku 2009 rozlišil v tufu čtyři typy pemzy. Liší se hlavně pórovitostí a tvarem bublin, podle kterých lze zpětně odhadnout, jak magma proudilo sopečným jícnem. Šedé a pruhované kusy vznikly smísením s tmavším magmatem. ^[6]

Teplá půda a prameny

Kós se dostal do světového katalogu činných sopek z roku 1962 kvůli projevům podzemního tepla. Na ostrově je několik solfatár (míst, kde z půdy unikají sopečné plyny), například Vromotopos na šíji Kefalos na západě ostrova, a skupina teplých míst na východě. Uniká z nich slabě sirovodík, usazuje se síra a na jihovýchodním pobřeží vyvěrají dva horké prameny. ^[1]

Fakta

Největší erupce: Kos Plateau Tuff, asi před 161 000 lety
Objem erupce: přes 60 km³ magmatu
Trvání vrcholu erupce: několik hodin až den (model)
Mocnost tufu na Kósu: až 30 m

Slovníček

ignimbrit: hornina z usazenin pyroklastického proudu – směs popela, pemzy a úlomků hornin
tuf: hornina ze zpevněného sopečného popela a úlomků vyvržených při výbušné erupci
pyroklastický proud: žhavá lavina sopečných plynů, popela a úlomků hornin, která se velkou rychlostí řítí po zemi
ryolit: světlá sopečná hornina velmi bohatá na křemík; její magma je vazké a bývá výbušné
kaldera: velká propadlina, která vznikne, když se po mohutné erupci zhroutí povrch nad vyprázdněným magmatickým krbem
lávový dóm: kupa z husté, vazké lávy, která se nahromadí nad sopečným průduchem, místo aby daleko odtekla
solfatara: místo, kde z půdy unikají horké sopečné plyny, hlavně sirné; kolem se usazuje žlutá síra
pemza: velmi pórovitá světlá sopečná hornina plná bublinek, tak lehká, že plave na vodě
miocén, pleistocén: geologická období zhruba před 23 až 5,3 milionu let (miocén) a před 2,6 milionu až 11 700 lety (pleistocén)

Zdroje

Kos, Smithsonian Global Volcanism Program
Dufek, J., Bergantz, G. W.: Dynamics and deposits generated by the Kos Plateau Tuff eruption: Controls of basal particle loss on pyroclastic flow transport. Geochemistry, Geophysics, Geosystems 8, Q12007, doi:10.1029/2007GC001741, Geochemistry, Geophysics, Geosystems (AGU) (2007)
Markakis, E., Anastasakis, G.: The advance of Kos Plateau Tuff ignimbrite into the marine realm of the Kalymnos Basin, SE Aegean Sea. Geophysical Research Abstracts 15, EGU2013-878, EGU General Assembly 2013 (2013)
Winsemius, S., Popa, R.-G., Bachmann, O.: Rejuvenation of the Kos-Nisyros-Yali magmatic system after the caldera collapse events on Nisyros (abstrakt, IAVCEI 2025 Scientific Assembly), IAVCEI (2025)
Popa, R.-G., Guillong, M., Bachmann, O. a kol.: U-Th zircon dating reveals a correlation between eruptive styles and repose periods at the Nisyros-Yali volcanic area, Greece. Chemical Geology 555, 119830, doi:10.1016/j.chemgeo.2020.119830 (abstrakt), Chemical Geology (2020)
Bouvet de Maisonneuve, C., Bachmann, O., Burgisser, A.: Characterization of juvenile pyroclasts from the Kos Plateau Tuff (Aegean Arc): insights into the eruptive dynamics of a large rhyolitic eruption. Bulletin of Volcanology 71, 643–658, doi:10.1007/s00445-008-0250-x (abstrakt), Bulletin of Volcanology (2009)
Kós, Wikipedie
Kos, Wikipedia

Text sestaven 2026-11-02, ověřen 2026-11-02.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.