Kuwae

sopka – Caldera, Vanuatu, Southwestern Pacific Volcanic Regions

Kde: Vanuatu, Southwestern Pacific Volcanic Regions
Typ (GVP): Caldera
Nadmořská výška: -2 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Intermediate crust (15-25 km)
Poslední známá erupce: 1974
Poloha: -16,830°, 168,523°

Kuwae je převážně podmořská kaldera mezi ostrovy Epi a Tongoa ve střední části Vanuatu. Místní pověsti vyprávějí o zemi Kuwae, kterou v 15. století zničila erupce. Dlouho se mělo za to, že právě tady vybuchla sopka, jejíž stopy jsou v ledu Antarktidy kolem roku 1450 – novější výzkum to ale zpochybňuje. ^{[1, 4, 2]}

Jak vypadá

Kaldera (velká propadlina po erupci) měří asi 6 × 12 km a skoro celá leží pod mořem. Má dvě pánve, které uťaly severozápadní konec ostrova Tongoa a svah sopky Tavani Ruru na jihovýchodním poloostrově ostrova Epi. ^[1]

Kalderu odhalil průzkum mořského dna v roce 1994 a dostala jméno Kuwae. Kde přesně ležela ztracená země z pověstí, se ale dodnes vede spor: ústní tradice ji kladou jižně od Tongoy a někteří badatelé hledali kalderu mezi ostrovy Tongoa a Tongariki, kterou se však mapováním dna potvrdit nepodařilo. ^[4]

Historie

Podle tradice obyvatel Tongoy byla Kuwae země, která zmizela při sopečné katastrofě. V pověsti o mladíkovi Ti Tongoa Liseiriki uniká hrdina podél pobřeží Kuwae na ostrov Tongariki. Ostrovy Ewose, Buninga a Tongariki jsou podle vyprávění zbytky dávné pevniny. ^[4]

Radiokarbonové datování kostí, které se spojují s postavou Ti Tongoa Liseiriki, dalo stáří 1475 ± 85 let n. l. Zuhelnatělé kmeny stromů, které zabily žhavé pyroklastické proudy, vycházejí na roky asi 1410 až 1450. ^{[4, 1]}

Velká erupce v 15. století

Erupce podle výzkumů začala klidnější fází, kdy se magma po měsíce až roky setkávalo s mořskou vodou. Pak přišly pyroklastické proudy – laviny žhavého popela, pemzy a plynů – jejichž usazeniny dnes silnou vrstvou pokrývají velkou část Tongoy a Epi. Pemza dopadala až na Tongariki. ^[4]

Jak velká erupce byla, je sporné. Pokud celá kaldera vznikla najednou, mohlo podle jednoho odhadu vybuchnout asi 30 až 60 km³ magmatu, což by z ní dělalo jednu z největších erupcí posledních 10 000 let. Většina usazenin je ale pod mořem, takže objem nelze změřit přímo. ^[4]

Németh, Cronin a White (2007) po mapování v terénu napsali, že nenašli žádný doklad mohutné erupce (VEI 6) z této doby. Usazeniny z poloviny 15. století podle nich pocházejí z několika místních pyroklastických proudů a erupce byla z velké části podmořská, takže výrazný dopad na světové klima je nepravděpodobný. ^[3]

Stopa v ledu

V ledovcových jádrech z Antarktidy i Grónska je v polovině 50. let 15. století výrazná vrstva síranů – stopa velké erupce, jejíž plyny se dostaly do stratosféry. Nejprve se datovala do roku 1452, později do let 1455 až 1458. Kvůli radiokarbonovým datům a velikosti kaldery se dlouho připisovala Kuwae. ^{[4, 3, 2]}

V roce 2019 vědci rozebrali pět drobných zrnek sopečného skla z této vrstvy v ledovém jádru z jižního pólu. Jejich chemické složení se od hornin Kuwae liší. Autoři proto soudí, že síranová vrstva z Kuwae nejspíš nepochází, a jako možný zdroj, který si zaslouží další výzkum, uvádějí antarktickou sopku Mount Reclus. Původ stopy tak zůstává otevřenou otázkou. ^[2]

Ostrovy, které mizí

Na východě kaldery, poblíž jejího severního okraje, leží podmořská sopka Karua, jedna z nejčinnějších sopek Vanuatu. Od roku 1897, kdy ji poprvé viděli soptit, několikrát vytvořila ostrůvky, které moře brzy rozrušilo. ^{[1, 4]}

Ostrov z let 1897–1901 byl dlouhý asi 1 km a vysoký 15 m. Kužel z let 1948–1949 měl šířku 1,6 km a výšku 100 m, a přesto vydržel méně než rok. Krátce se ostrovy objevily i v letech 1959 a 1971 a poslední ostrůvek po erupci z února 1974 přetrval do roku 1975. ^{[4, 1]}

Podle Wikipedie se dnes činnost omezuje na fumaroly (výrony horkých plynů), které barví vodu do žluta, a na bublinky sirovodíku stoupající k hladině. ^[4]

Fakta

Kaldera: asi 6 × 12 km, převážně pod mořem
Odhad velké erupce: 30–60 km³ magmatu (odhad), sporné
Činná sopka v kaldeře: Karua, soptí od roku 1897

Slovníček

kaldera: velká propadlina, která vznikne, když se po mohutné erupci zhroutí povrch nad vyprázdněným magmatickým krbem
pyroklastický proud: lavina žhavého popela, kamenů a plynů, která se řítí po svahu velkou rychlostí
radiokarbonové datování: určení stáří organických zbytků (dřeva, kostí) podle rozpadu radioaktivního uhlíku 14C
VEI: index sopečné výbušnosti, stupnice od 0 do 8 podle množství vyvrženého materiálu; každý stupeň je zhruba desetkrát větší
ledovcové jádro: dlouhý válec ledu vyvrtaný z ledovce; jeho vrstvy zachycují i prach a sírany z dávných erupcí
fumarola: otvor, ze kterého unikají horké sopečné plyny a pára

Zdroje

Kuwae, Smithsonian Global Volcanism Program
Hartman, L. H. a kol.: Volcanic glass properties from 1459 C.E. volcanic event in South Pole ice core dismiss Kuwae caldera as a potential source. Scientific Reports 9 (2019), 14437, doi:10.1038/s41598-019-50939-x (abstrakt), Scientific Reports (2019)
Németh, K., Cronin, S. J., White, J. D. L.: Kuwae caldera and climate confusion. The Open Geology Journal 1 (2007), 7–11, doi:10.2174/1874262900701010007 (abstrakt), The Open Geology Journal (2007)
Kuwae, Wikipedia

Text sestaven 2026-11-04, ověřen 2026-11-04.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.