Oki-Dogo

sopka (bez známé erupce za posledních ~12 000 let), Japan, Western Pacific Volcanic Regions

Kde

Japan, Western Pacific Volcanic Regions

Typ (GVP)

Shield

Nadmořská výška

151 m

Poloha

36,176°, 133,334°

Dógo je největší ostrov souostroví Oki v Japonském moři, severně od města Macue na Honšú. Je celý sopečného původu, ale jasné sopečné tvary na něm nejsou vidět; nejmladší lávy jsou podle datování staré asi 550 000 let. Místní jméno hory „Hořící hora“ možná uchovává vzpomínku na dávnou erupci. ^{[1, 4]}

Jak vypadá

Souostroví Oki leží v Japonském moři asi 60 km od pobřeží prefektury Šimane. Tři ostrovy skupiny Dózen jsou zbytky staré zhroucené kaldery, čtvrtý obydlený ostrov Dógo je největší. Má podle anglické Wikipedie rozlohu asi 242 km², nejvyšším bodem je hora Daimandži (608 m) a žije na něm asi 14 300 lidí (údaj anglické Wikipedie k listopadu 2026). ^{[2, 3]}

Na jihozápadě ostrova tvoří lávové proudy skupiny Misaki malý plochý poloostrov, na kterém stojí letiště. Geolog Tomita v roce 1969 popsal na ostrově štítovou sopku (plochou sopku s mírnými svahy) a struskový kužel, podle GVP ale žádné sopečné tvary nejsou jednoznačné. ^[1]

Jak vznikl

Japonské ostrovy se podle geoparku Oki oddělily od Eurasijského kontinentu asi před 26 miliony let. Vrstvy hornin na pobřeží Džódogaura na ostrově Dógo vznikly při sopečných erupcích přibližně v té době. Ostrovy Oki se z moře vynořily po dlouhém období sopečné činnosti asi před 6 miliony let; anglická Wikipedie je popisuje jako obnažené a erozí obroušené vrcholy dvou velkých stratovulkánů starých asi 5 milionů let. ^{[2, 3]}

Ostrov tvoří hlavně alkalické čediče, tmavé lávy s vyšším obsahem sodíku a draslíku. V některých z nich jsou hojné xenolity – úlomky zemského pláště, které magma vyneslo z hloubky. Jako nejmladší určil Uto a kolegové v roce 1994 čediče skupiny Misaki, jejichž stáří odhadli metodou K-Ar asi na 550 000 let. ^{[1, 4]}

Česká Wikipedie uvádí stáří ostrovů 800 000 až 300 000 let. To se rozchází s údaji geoparku a anglické Wikipedie, podle nichž sopečná činnost, ze které ostrovy vznikly, probíhala před miliony let. ^{[4, 2]}

Historie

O erupcích nejsou žádné záznamy. Podle GVP ale lávový proud hory Daimandži údajně leží na říčním štěrku, ve kterém se našla starobylá nádoba na vodu, a název hory Takuhi-jama („Hořící hora“) může být stopou po ústním podání o erupci. GVP obojí uvádí jen jako zprávy, ne jako ověřená fakta, a dnes Oki-Dógo vede v seznamu pleistocenních sopek, tedy bez doložené erupce za posledních asi 12 000 let. ^{[1, 4]}

Ostrov proslul obsidiánem, černým sopečným sklem. Podle geoparku se tu obsidián těžil a rozvážel se odtud do mnoha míst. ^[2]

Kvůli svému geologickému dědictví bylo souostroví Oki v září 2013 vyhlášeno globálním geoparkem UNESCO. Velká část ostrovů patří do národního parku Daisen-Oki. ^[3]

Fakta

Nejvyšší bod ostrova

Daimandži, 608 m

Nejmladší lávy

čediče Misaki, asi 550 000 let (K-Ar)

Geopark UNESCO

od září 2013

Slovníček

alkalický čedič

tmavá sopečná hornina s vyšším obsahem sodíku a draslíku, než mají běžné čediče

xenolit

úlomek cizí horniny uzavřený v lávě; magma ho strhlo cestou z hloubky, třeba ze zemského pláště

štítová sopka

plochá sopka s mírnými svahy, postavená z tekuté lávy

struskový kužel

malý kopec z nakupených pórovitých úlomků lávy (strusky) kolem sopečného průduchu

metoda K-Ar

určování stáří hornin podle rozpadu radioaktivního draslíku na argon

obsidián

černé sopečné sklo, které vznikne velmi rychlým ochlazením lávy; v pravěku se z něj vyráběly ostré nástroje

pleistocén

starší čtvrtohory, období ledových dob, které skončilo asi před 11 700 lety

kaldera

velká propadlina, která vznikne, když se po mohutné erupci zhroutí povrch nad vyprázdněným magmatickým krbem

stratovulkán

sopka složená ze střídajících se vrstev lávy a sopečných úlomků

Zdroje

1. Oki-Dogo, Smithsonian Global Volcanism Program
2. Welcome to the Oki Islands UNESCO Global Geopark, Oki Islands Geopark
3. Oki Islands, Wikipedia
4. Oki (souostroví), Wikipedie

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.