Azumayama

sopka – Stratovolcano(es), Japan, Northwestern Pacific Volcanic Regions

Kde: Japan, Northwestern Pacific Volcanic Regions
Typ (GVP): Stratovolcano(es)
Nadmořská výška: 1 949 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Continental crust (> 25 km)
Poslední známá erupce: 1977
Poloha: 37,735°, 140,244°

Azumajama je skupina sopek na hranici japonských prefektur Jamagata a Fukušima, západně od města Fukušima. Pravidelný kráter Azuma-Kofudži a kouřící kráter Óana na svahu hory Issaikjó jsou oblíbeným výletním cílem. Všechny erupce za dobu písemných záznamů byly výbuchy v kráteru Óana a jeho okolí, převážně menší parní; při jednom z nich v roce 1893 zahynuli dva vědci. ^{[1, 2, 4]}

Jak vypadá

Skupinu tvoří několik stratovulkánů, štítových sopek, lávových kopulí a pyroklastických kuželů. Jejich horniny – od čediče po andezit – pokrývají území asi 25 km od západu na východ a 15 km od severu na jih. Sopky stojí ve dvou řadách, jedna severně od druhé, a dělí se na Niši-Azuma, Naka-Azuma a Higaši-Azuma. ^{[1, 2]}

Nejvyšším bodem je vrchol Issaikjózan (1 949 m). Kolem něj vznikly mladé krátery a pyroklastické kužely, mezi nimi Gošikinuma, Óana, Okenuma a Azuma-Kofudži. Jméno Kofudži znamená „malá Fudži“ – kráter má podobně souměrný tvar jako slavná sopka. ^{[2, 4]}

Ve skupině je několik kráterových jezer, například Gošiki-numa („Pětibarevná jezera“) a Okenuma. Těsně pod kráterem Azuma-Kofudži vede vyhlídková silnice Bandai-Azuma Skyline a u ní nedaleko kráteru stojí návštěvnické centrum. ^{[1, 4, 2]}

Jak vznikl

Sopečná činnost se postupně stěhovala k východu; nejmladší je skupina Higaši-Azuma. Hora Issaikjózan začala soptit asi před 300 000 lety. Před zhruba 100 000 až 280 000 lety se část hory zřítila a vznikla podkovovitá kaldera široká asi 2 km, otevřená k východu, na jejímž dně leží Džódodaira. Uvnitř ní později vyrostly Azuma-Kofudži a Okenuma. ^{[1, 2]}

Kužely Azuma-Kofudži a Okenuma vznikly asi před 7 700 až 4 900 lety; tehdy z okolí Azuma-Kofudži stekla láva až na východní úpatí. Pak už sopka hlavně vybuchovala parou a menšími výbuchy magmatu, které nejméně šestkrát zanechaly vrstvu usazenin. ^[2]

Erupce

Historické erupce, například kolem let 1331 a 1711, byly malé a soustředily se do okolí kráteru Óana na hoře Issaikjózan. ^{[2, 1]}

Série výbuchů v letech 1893–1895 začala 19. května 1893 v řetězu kráterů Cubakurozawa na jižním svahu Issaikjó. Sloupec páry a popela vystoupal asi do 2 000 m, popel pokryl asi 2 000 km² a dolétl až k pobřeží Tichého oceánu. Balvany až 4 m velké dopadaly do vzdálenosti asi 1,5 km. Malý výbuch 7. června 1893 zabil dva pracovníky ministerstva zemědělství a obchodu, kteří kráter zkoumali. ^[2]

Při výbuchu 10. února 1950 dopadaly kameny až 1,2 km daleko a popel padal směrem k lázním Cučijú. Kyselá voda z kráteru zabila ryby v řekách a poškodila elektrárnu. V roce 1977 sílila činnost kráteru Óana několik měsíců, kyselé bahnité vody znovu zabíjely ryby v řece Šiokawa („Kyselá řeka“) a 7. prosince přišla velmi malá erupce. Podle katalogu GVP je to dosud (listopad 2026) poslední erupce sopky. ^{[2, 1]}

Monitoring

Japonská meteorologická agentura (JMA) sleduje Azumajamu nepřetržitě a od prosince 2007 pro ni vyhlašuje stupně sopečné výstrahy. Od roku 1998 se pod horou Issaikjózan opakovaně zvedal terén a přibývalo mělkých zemětřesení. V listopadu 2008 se náhle probudila fumarola z roku 1977 a pára stoupala až 300 m; po zemětřesení Tóhoku 11. března 2011 (M 9,0) činnost fumarol ještě zesílila a téměř denně v nich hořela síra. Do konce roku 2011, kam sahá katalog JMA, to však k erupci nevedlo. ^[2]

Co o něm dnes víme

Studie z roku 2021 sestavila trojrozměrný obraz elektrické vodivosti podzemí pomocí magnetotelurické metody (měření přirozených elektromagnetických polí Země). Pod sopkou našla dobře vodivé těleso v hloubce asi 3 až 15 km pod hladinou moře, které autoři vykládají jako zásobník magmatu. V jeho mělké části jsou podle nich vedle dacitového magmatu a hornin i velmi vodivé horké roztoky, hlouběji (kolem 9 km) směs andezitového magmatu nasyceného vodou a tmavé horniny. ^[3]

Zdroj vzdouvání terénu, zjištěného geodetickými měřeními, leží podle téže studie u horního okraje zásobníku, asi 2,7 nebo 3,7 km pod hladinou moře. Autoři Azumajamu řadí k nejvíce znepokojivým sopkám, u nichž by velké zemětřesení Tóhoku z roku 2011 mohlo vyvolat erupci. ^[3]

Zajímavosti

Na jaře, když taje sníh, se na svahu hory objeví sněhový obrazec ve tvaru bílého králíka. Obyvatelé Fukušimy mu říkají „králík setí“ a je pro ně znamením, že začíná zemědělská sezóna. ^[4]

Fakta

Poslední erupce: 7. prosince 1977 (velmi malá, parní)
Oběti: 2 vědci, 7. června 1893
Národní park: Bandai-Asahi
Výstupy na hory za rok (prefektura Fukušima): 24 665 (2010)
Zásobník magmatu: asi 3–15 km pod hladinou moře (studie 2021)

Slovníček

stratovulkán: sopka navršená ze střídajících se vrstev lávy a sopečného popela
štítová sopka: plochá široká sopka z řídké lávy, která teče daleko
pyroklastický kužel: kužel navršený z úlomků lávy, strusky a popela vyvržených z kráteru
lávová kopule: kupovitá sopka z velmi husté lávy, která se hromadí kolem průduchu
freatická erupce: výbuch páry, když magma nebo horké horniny prudce ohřejí podzemní vodu; nové magma se při ní nevyvrhuje
kaldera: velká propadlina nebo jáma po zhroucení části sopky
fumarola: otvor v zemi, ze kterého unikají horké sopečné plyny a pára
magnetotelurická metoda: měření přirozených změn elektrického a magnetického pole na povrchu, ze kterých lze poznat, jak dobře vede proud podzemí; roztavená hornina a slané roztoky vedou dobře

Zdroje

Azumayama, Smithsonian Global Volcanism Program
34. Azumayama (National Catalogue of the Active Volcanoes in Japan), Japan Meteorological Agency
Ichiki, M. a kol.: Magma reservoir beneath Azumayama Volcano, NE Japan, as inferred from a three-dimensional electrical resistivity model explored by means of magnetotelluric method. Earth, Planets and Space 73, 150 (2021), doi:10.1186/s40623-021-01451-y (abstrakt přes Crossref), Earth, Planets and Space (2021)
Mount Azuma-kofuji, Wikipedia

Text sestaven 2026-11-04, ověřen 2026-11-04.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.