Shikotsu

sopka – Caldera, Japan, Northwestern Pacific Volcanic Regions

Kde: Japan, Northwestern Pacific Volcanic Regions
Typ (GVP): Caldera
Nadmořská výška: 1 320 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Continental crust (> 25 km)
Poslední známá erupce: 1981
Poloha: 42,688°, 141,380°

Shikotsu je velká kaldera na japonském ostrově Hokkaidó, z velké části zaplněná hlubokým jezerem Šikocu. Vznikla při jedné z největších erupcí na Hokkaidu za poslední zhruba 2,6 milionu let (ve čtvrtohorách). Na jejím jihovýchodním okraji dnes stojí malá, ale velmi činná sopka Tarumae, která v letech 1667 a 1739 zasypala okolí silnými vrstvami pemzy a popela. ^{[1, 2, 4]}

Jak vznikl

Kaldera měří 13 × 15 km. Je to propadlina, která vznikla, když sopka při obrovské erupci vyvrhla tolik magmatu, že se povrch nad vyprázdněným magmatickým krbem zřítil. Kaldera leží nad subdukční zónou, kde se jedna litosférická deska zasouvá pod druhou. ^[1]

Stáří erupce se ve zdrojích liší. GVP uvádí asi 31 000 až 34 000 let. Novější souhrn Japonské geologické služby (GSJ) z roku 2020 podle radiokarbonového datování zuhelnatělého dřeva z uloženin pyroklastických proudů udává asi 46 000 let a anglická Wikipedie zmiňuje i odhad 40 000 až 50 000 let. ^{[1, 3, 4]}

Podle souhrnu GSJ sopka při této erupci vyvrhla 350 až 390 km³ materiálu, což odpovídá 120 až 128 km³ magmatu, a erupce dosáhla stupně 7 na stupnici VEI. Začala výbuchy magmatu ve styku s vodou, pokračovala plinijskou fází s pyroklastickými proudy a po přestávce mohutnými pyroklastickými proudy, které se uložily kolem celé kaldery. Spadané vyvrženiny pokryly celé východní Hokkaidó. ^[3]

Jak vypadá

Jezero Šikocu je podle Wikipedie s hloubkou až 363 m druhým nejhlubším jezerem Japonska a druhým největším kalderovým jezerem země. Voda má díky velké hloubce vůči malé ploše stálou teplotu, takže jezero v zimě nezamrzá – je to nejsevernější nezamrzající jezero Japonska. Patří do národního parku Šikocu-Tója. ^[4]

Po vzniku kaldery vyrostly na jejím okraji tři mladší sopky v jedné řadě: Tarumae na jihovýchodě, vedle ní Fuppuši a na protější straně jezera Eniwa. Z vrcholu Eniwy proběhly menší erupce ještě v 17. století. ^[1]

Tarumae je malý stratovulkán z andezitu, starý asi 9 000 let. Na vrcholu má kráter široký asi 1,5 km, vzniklý při erupcích v letech 1667 a 1739. Uprostřed něj stojí lávová kopule s plochým vrcholem, která vyrostla roku 1909 a kolem níž dodnes unikají horké plyny (fumaroly). ^{[1, 2]}

Erupce

Největší historické erupce Tarumae proběhly v září 1667 a v srpnu 1739, obě s VEI 5. V roce 1667 napadla severně od dnešního města Tomakomai asi 2 m vysoká vrstva vyvrženin. Roku 1739 bylo okolí dva až tři dny tak zahalené padajícím popelem, že se setmělo; v místech dnešního letiště Čitose leží vrstva silná asi 1 m a pyroklastické proudy stekly až do jezera Šikocu. ^[2]

Erupce v únoru 1874 vyslala pyroklastické proudy do tří směrů a popel spadl i v Sapporu. V roce 1909 se po několika výbuších na vrcholu během pár dní vytlačila lávová kopule vysoká 134 m a široká 450 m; při měření v květnu 1909 měla teplotu 457 °C. ^[2]

Od poloviny 19. století už žádná velká erupce nepřišla, ale japonská meteorologická agentura JMA počítá přes 70 menších. Řada z nich byla freatických (parních) výbuchů, při nichž přehřátá voda pod povrchem vymrští popel a kamení. Poslední z nich proběhl 27. února 1981. ^{[2, 1]}

Monitoring

Tarumae patří mezi sopky, které JMA nepřetržitě sleduje – mimo jiné seismometry, přijímači GPS, náklonoměry a kamerami. Od roku 1999 zaznamenala několikrát zvýšení teploty v kráterech (v červnu 2001 až 679 °C), roje zemětřesení a místní nadzvednutí půdy pod kopulí. Podle JMA z toho erupce nevzešla. ^[2]

Podle JMA předcházely nedávným freatickým erupcím několik let časté otřesy a pár měsíců před výbuchem přibylo mělkých nízkofrekvenčních zemětřesení pod vrcholem. V okolí leží města Tomakomai a Čitose, v roce 2011 s asi 174 000 a 94 000 obyvateli. Stupně výstrahy JMA počítají mimo jiné s lahary z tajícího sněhu, které by mohly dosáhnout obydlených oblastí. ^[2]

Fakta

Erupce, která vytvořila kalderu: VEI 7, asi 120–128 km³ magmatu
Hloubka jezera: až 363 m
Největší historické erupce: 1667 a 1739 (Tarumae), VEI 5
Lávová kopule Tarumae: 1909, výška 134 m
Observatoř: JMA (Japonská meteorologická agentura)

Slovníček

kaldera: velká propadlina, která vznikne, když se po mohutné erupci zhroutí povrch nad vyprázdněným magmatickým krbem
subdukční zóna: místo, kde se jedna litosférická deska zasouvá pod druhou; nad ní vznikají sopky
pyroklastický proud: rychle se valící žhavá směs plynů, popela a kamenů
plinijská erupce: velmi silná výbušná erupce s vysokým sloupcem popela a pemzy
VEI: index sopečné výbušnosti, stupnice 0–8 podle množství vyvrženého materiálu; každý stupeň znamená asi desetkrát víc
stratovulkán: kuželovitá sopka složená ze střídajících se vrstev lávy a sopečných vyvrženin
andezit: sopečná hornina se středním obsahem křemíku; její láva je hustší než čedičová
lávová kopule: kupa velmi husté lávy, která se vytlačí z průduchu a neodteče
fumarola: otvor v zemi, ze kterého unikají horké sopečné plyny a pára
freatická erupce: parní výbuch, při kterém magma ohřeje podzemní vodu a ta vymrští popel a kamení
lahar: bahnotok ze sopečného materiálu a vody, například z tajícího sněhu

Zdroje

Shikotsu, Smithsonian Global Volcanism Program
12. Tarumaesan (National Catalogue of the Active Volcanoes in Japan, anglická verze), Japan Meteorological Agency
Kaneda, Y., Goto, Y., Nishino, Y., Takarada, S., Geshi, N.: Volcanic activities and eruption sequence of the large-scale eruption at Shikotsu, Toya, Nigorikawa and Daisen Volcanoes. Open-File Report of the Geological Survey of Japan, AIST, no. 699 (2020), Geological Survey of Japan, AIST (2020)
Lake Shikotsu, Wikipedia

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.