Zavaritzki Caldera

sopka – Caldera, Russia, Northwestern Pacific Volcanic Regions

Kde: Russia, Northwestern Pacific Volcanic Regions
Typ (GVP): Caldera
Nadmořská výška: 612 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Oceanic crust (< 15 km)
Poslední známá erupce: 1957
Poloha: 46,918°, 151,952°

Kaldera Zavarického leží uprostřed ostrova Simušir ve středních Kurilách. Tvoří ji tři do sebe vnořené kaldery a v té nejmladší je jezero Birjuzovoje. Studie z roku 2025 ji označila za silného kandidáta na zdroj velké erupce z roku 1831, která ochladila severní polokouli a jejíž původ byl dlouho záhadou. ^{[1, 2]}

Jak vypadá

Sopku tvoří tři kaldery do sebe vnořené jako mísy: široké asi 10, 8 a 3 km. Nejmenší a nejmladší vznikla v holocénu, má strmé stěny a uvnitř několik mladých kuželů a lávových dómů. Sopka je pojmenovaná po Alexandru Nikolajeviči Zavarickém, vědci Akademie věd SSSR. ^{[1, 4]}

Dno nejmladší kaldery zaplňuje jezero Birjuzovoje (Tyrkysové). Jeho hladina leží asi 40 m nad mořem a dno asi 30 m pod úrovní moře. Jezerní usazeniny nad vrstvami pemzy ukazují, že dřívější jezero v kaldeře mělo hladinu až ve výšce kolem 200 m. ^{[1, 4]}

Erupce

Podle dobových zpráv vyrostl mezi lety 1916 a 1931 u severovýchodní stěny kaldery malý struskový kužel o průměru asi 500 m, který vybíhal do jezera jako poloostrov. Katalog GVP k tomu období eviduje malou erupci kolem roku 1923; přehled skupiny SVERT ji uvádí s otazníkem k roku 1920. ^{[1, 3]}

V listopadu 1957 přišly výbušné erupce o síle VEI 3. Kužel z let 1916–1931 zmizel, materiál zaplnil velkou část severozápadní části jezera a vyrostl tu lávový dóm široký asi 350 m a vysoký 40 m. Podle přehledu SVERT z roku 2006 je v kaldeře dál patrná činnost fumarol a termální aktivita. ^{[1, 4, 3]}

Záhada roku 1831

Ledovcová jádra z polárních oblastí dlouho ukazovala, že v roce 1831 vybuchla někde velká sopka: do stratosféry se dostalo asi 13 milionů tun síry a severní polokoule se ochladila. Kde to bylo, nikdo nevěděl. Mezi kandidáty patřila podmořská sopka Ferdinandea u Sicílie nebo sopka Babuyan Claro. ^{[2, 1]}

Tým 19 vědců vedený vulkanologem Williamem Hutchisonem v roce 2025 popsal v časopise PNAS, že v několika grónských ledovcových jádrech našel z léta 1831 drobounká zrnka sopečného skla (kryptotefru) velká 10–20 mikrometrů. Jejich chemické složení odpovídá nejmladší velké výbušné erupci kaldery Zavarického, jejíž šedou pemzu geologové označují Zav-1. ^{[2, 4]}

Vrstva pemzy Zav-1 je nejmladší sopečnou vrstvou, kterou lze na Simuširu zmapovat, a směrem ke kaldeře sílí. Na sousedním ostrově Čirpoj je silná nejméně 10 cm a leží nad pozůstatky z doby ruského osídlení. Radiouhlíková data spolu s tímto nálezem ukazují, že erupce proběhla během posledních zhruba 300 let. ^[2]

Autoři odhadují magnitudu erupce na 5–6 a ochlazení severní polokoule o 0,5–1 °C; vliv erupce na sluneční záření byl podle nich srovnatelný s erupcí Pinatuba v roce 1991. To by vysvětlovalo chladné roky 1831–1833. Studie kalderu označuje za silného kandidáta a upozorňuje, že i odlehlé kurilské sopky mohou ovlivnit podnebí; navrhuje další výzkum, mimo jiné souvislostí s tehdejšími hladomory v Indii a Japonsku. ^[2]

Fakta

Kaldery: tři vnořené, asi 10, 8 a 3 km
Erupce 1831: magnituda 5–6, asi 12–13 mil. t síry do stratosféry
Ochlazení po roce 1831: 0,5–1 °C na severní polokouli
Lávový dóm z roku 1957: asi 350 m široký, 40 m vysoký

Slovníček

kaldera: velká propadlina, která vznikne, když se po mohutné erupci zhroutí povrch nad vyprázdněným magmatickým krbem
lávový dóm: kopec z velmi husté lávy, která se nerozlije, ale hromadí se kolem průduchu
struskový kužel: menší sopečný kopec z nahromaděných kusů pórovité lávy (strusky) vyhozených při výbuších
pemza: lehká pórovitá sopečná hornina plná bublinek, vzniká z napěněného magmatu při výbušné erupci
fumarola: otvor v zemi, ze kterého unikají horké sopečné plyny a pára
kryptotefra: sopečný popel tak jemný, že ho pouhým okem nejde vidět; najde se jen pod mikroskopem, třeba v ledu nebo v usazeninách
ledovcové jádro: dlouhý válec ledu vyvrtaný z ledovce; vrstvy v něm zachycují, co se dostalo do ovzduší v jednotlivých letech
magnituda erupce: míra velikosti erupce podle hmotnosti vyvrženého materiálu; podobná stupnice jako VEI
VEI: index sopečné výbušnosti, stupnice síly erupcí od 0 do 8; každý další stupeň znamená zhruba desetkrát víc vyvrženého materiálu
holocén: současné geologické období, trvá asi posledních 11 700 let

Zdroje

Zavaritzki Caldera, Smithsonian Global Volcanism Program
Hutchison, W., Sugden, P., Burke, A., Abbott, P., Ponomareva, V. V. a kol.: The 1831 CE mystery eruption identified as Zavaritskii caldera, Simushir Island (Kurils). PNAS 122 (1), e2416699122, doi:10.1073/pnas.2416699122, Proceedings of the National Academy of Sciences (2025)
Rybin, A., Gurjanov, V., Chibisova, M., Neal, C., Izbekov, P.: Aktivnyje vulkany Kurilskich ostrovov – kratkoje opisanije (leták SVERT, rusky), Institut morské geologie a geofyziky DVO RAN / Alaska Volcano Observatory (2006)
Zavaritski Caldera, Wikipedia

Text sestaven 2026-11-04, ověřen 2026-11-04.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.