Prestahnukur

sopka – Fissure vent(s), Iceland, Atlantic Ocean Volcanic Regions

Kde: Iceland, Atlantic Ocean Volcanic Regions
Typ (GVP): Fissure vent(s)
Nadmořská výška: 1 385 m
Tektonické prostředí: Rift zone / Oceanic crust (< 15 km)
Poslední známá erupce: 3 350 př. n. l.
Poloha: 64,583°, -20,666°

Prestahnúkur je asi 90 km dlouhá sopečná soustava na západní straně ledovce Langjökull na západě Islandu. Za posledních 11 000 let tu vzniklo šest štítových sopek. Podle katalogu islandských sopek k ní patří i obří lávový proud Hallmundarhraun z doby kolem roku 900, v jehož jeskyni Surtshellir prováděli lidé v době Vikingů obřady. ^{[1, 2, 3]}

Jak vypadá

Soustava je asi 90 km dlouhá a 10–15 km široká, protažená k severovýchodu. Výraznou ústřední sopku nemá; její střed označuje ryolitový vrchol Prestahnúkur (1 223 m), který vznikl erupcí pod ledovcem. Kolem něj stojí skupina tindarů a stolových hor, část z nich pod ledem Langjökullu. Na severozápadě se zvedá Eiríksjökull (1 675 m), největší stolová hora Islandu. ^[1]

Velkou část soustavy podestýlají čedičové plošiny ze starších čtvrtohor. Jihozápadní část je silně rozlámaná zlomy – jeden zlomový sráz je přes 400 m vysoký, což ukazuje na hluboký příkop. Na jihozápadě se soustava překrývá se soustavou Hengill severně od jezera Þingvallavatn. Geotermální činnost se omezuje na teplé prameny u úpatí Prestahnúkuru. ^{[1, 2]}

Jak vznikl

Prestahnúkur leží na západním okraji Západní sopečné zóny. Směrem k severovýchodu se v ní rozestupování kůry zpomaluje a postupně ho přebírá soustava Hofsjökull a Východní sopečná zóna. ^[1]

Láva tu podle katalogu islandských sopek nestačí zaplňovat to, co rozestupování a poklesy kůry otevírají – svědčí o tom velké posuny na zlomech v jihozápadní části. Pod oblastí Prestahnúkuru se předpokládá místo, kam vniká magma, odkud se při roztrženích šíří žíly podél puklinového roje. ^[1]

Erupce

V holocénu tu proběhlo šest erupcí, všechny na puklinovém roji, a vytvořily štítové sopky z čediče. Nejstarší a největší (přes 5 km³) je skoro celá schovaná pod ledovcem Langjökull. Lávový štít Geitlandshraun je starý asi 9 000 let, tři další štíty nejsou datované. Průměrně tu tak vychází jedna erupce na 2 000 let. ^[1]

Erupce štítových sopek trvají dlouho, roky až desetiletí, a láva při nich teče pomalu – asi 5 m³ za sekundu. Katalog islandských sopek s takovým průběhem počítá i u případné budoucí erupce. ^[1]

Nejmladší štít vznikl kolem roku 900: lávový proud Hallmundarhraun z několika kráterů na okraji Langjökullu stekl až 45 km daleko do obydlené nížiny. Katalog islandských sopek odhaduje jeho plochu na asi 200 km² a objem na nejméně 5 km³, jiné zdroje uvádějí 240 km². Stará báseň, zřejmě podle pozorování současníků, zmiňuje tekoucí lávu, zemětřesení, „hořící ledovec“, lávové fontány a teplou vodu ke koupání pod lávou. ^{[1, 5, 3]}

Katalogy se tu rozcházejí. Katalog GVP přiřazuje Hallmundarhraun (kolem roku 950) sousední soustavě Oddnýjarhnjúkur-Langjökull, a naopak k Prestahnúkuru počítá štítovou sopku Skjaldbreiður, kterou se jinde řadí k soustavě Oddnýjarhnjúkur-Langjökull. Nejmladší erupce Prestahnúkuru je podle GVP Sköflungur, asi 3350 př. n. l. ^{[2, 1, 6]}

Jeskyně Surtshellir

V lávovém poli Hallmundarhraun je známo 20 lávových jeskyní – tunelů, kterými kdysi proudila láva. Nejznámější je Surtshellir, dlouhá asi 1,6 km a pojmenovaná po ohnivém obru Surtovi ze severské mytologie. V osmi z nich, včetně Surtshellir, se našly archeologické pozůstatky. ^{[5, 3]}

Dlouho se myslelo, že se v Surtshellir skrývali psanci. Archeologové pod vedením Kevina Smithe ale v roce 2021 na základě 22 radiouhlíkových dat, vrstvy sopečného popela a středověkých textů ukázali, že asi 300 m od vchodu bylo obřadní místo: u kamenné stavby ve tvaru lodi se pálily kosti domácích zvířat a ukládaly obětiny. ^{[3, 5]}

Podle autorů obřady trvaly nejméně 60–80 let, až do přijetí křesťanství na Islandu. Erupci, při které jeskyně vznikla, označují za zřejmě první velkou erupci v severní Evropě, kterou od konce poslední doby ledové lidé přímo viděli. ^[3]

Co o něm dnes víme

Ryolitový vrchol Prestahnúkur je nejstarší částí ústřední oblasti; dvě datování mu dávají asi 60 000 a 89 000 let. McGarvie a kolegové popsali v roce 2007 Prestahnúkur jako 570 m vysokou ryolitovou sopku z jediné dávky magmatu, která vybuchla pod ledovcem v době, kdy poslední meziledová doba přecházela v dobu ledovou. ^{[1, 4]}

Na rozdíl od ostatních popsaných ryolitových stolových hor jí chybí spodní vrstva úlomků roztrhaných výbuchy. Autoři ji předběžně vykládají jako výsledek výlevné erupce trvající 2–19 let pod ledovým štítem silnějším než 700 m, která nikdy neprorazila na povrch. Pokud se tolik ledu nahromadilo už v době přechodu do doby ledové, podporovalo by to představu, že se ledovce při ochlazování podnebí rozrůstaly rychle. ^[4]

Nebezpečí

Podle katalogu islandských sopek by erupce mimo ledovec nejspíš vytvořila další lávový štít, jehož láva může téct přes 45 km a poškodit letní pastviny nebo elektrické vedení a přehradit řeky Hvítá a Geitá; po protržení takové hráze hrozí povodeň. Pod ledovcem by na začátku erupce nejspíš vznikla ledovcová povodeň a výbuchy by vyhodily trochu popela. ^[1]

Zemětřesení tu bývají řídká a slabá, občas ale přijdou silné roje se stovkami otřesů o magnitudě 1 až 4. Seismicky se oblast sleduje asi 30 let, úroveň dozoru katalog hodnotí jako nízkou. ^[1]

Fakta

Holocenní erupce: 6 (štítové sopky), průměrně 1 za 2 000 let
Nejmladší erupce (katalog islandských sopek): Hallmundarhraun, kolem roku 900
Nejdelší lávový proud: 45 km (Hallmundarhraun)
Lávové jeskyně: 20 v poli Hallmundarhraun, nejznámější Surtshellir
Vrchol Prestahnúkur: 1 223 m, ryolit, asi 60 000–89 000 let

Slovníček

sopečná soustava: na Islandu skupina sopek a trhlin, které sdílejí společný přívod magmatu; obvykle ji tvoří ústřední sopka a puklinový roj
puklinový roj: dlouhý pruh rovnoběžných trhlin a zlomů, podél kterého se zemská kůra rozestupuje a může vystoupit magma
štítová sopka: široká plochá sopka s mírnými svahy, nahromaděná z řídké čedičové lávy během dlouhé erupce
stolová hora (tuya): sopka s plochým vrcholem a strmými svahy, která vyrostla erupcí pod ledovcem a nakonec prorazila na povrch
tindar: úzký hřbet ze sopečných úlomků a polštářové lávy, který vznikl erupcí z pukliny pod ledovcem
ryolit: světlá sopečná hornina bohatá na křemík; její láva je velmi hustá
holocén: nejmladší období dějin Země, posledních zhruba 11 700 let od konce poslední doby ledové
lávová jeskyně: tunel v lávovém proudu, který zůstane prázdný, když z něj pod ztuhlou kůrou odteče tekutá láva
ledovcová povodeň (jökulhlaup): náhlá velká povodeň z vody, kterou pod ledovcem roztaví sopečná erupce nebo geotermální teplo

Zdroje

Prestahnúkur (autor Kristján Sæmundsson), Catalogue of Icelandic Volcanoes, Catalogue of Icelandic Volcanoes (2019)
Prestahnukur, Smithsonian Global Volcanism Program
Surtshellir Cave publication (o článku Smith, K. P., Ólafsson, G., Pálsdóttir, A. H.: Ritual responses to catastrophic volcanism in Viking Age Iceland. Journal of Archaeological Science 126, 2021, doi:10.1016/j.jas.2020.105316), Haffenreffer Museum of Anthropology, Brown University (2021)
McGarvie, D. W., Stevenson, J. A., Burgess, R., Tuffen, H., Tindle, A. G.: Volcano–ice interactions at Prestahnúkur, Iceland: rhyolite eruption during the last interglacial–glacial transition. Annals of Glaciology 45 (2007), 38–47 (abstrakt; repozitář uvádí rok 2006), Annals of Glaciology (2007)
Surtshellir, Wikipedia
Skjaldbreiður, Wikipedia

Text sestaven 2026-11-02, ověřen 2026-11-02.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.