Oddnyjarhnjukur-Langjokull

sopka – Fissure vent(s), Iceland, Atlantic Ocean Volcanic Regions

Kde: Iceland, Atlantic Ocean Volcanic Regions
Typ (GVP): Fissure vent(s)
Nadmořská výška: 1 100 m
Tektonické prostředí: Rift zone / Oceanic crust (< 15 km)
Poslední známá erupce: 950
Poloha: 64,850°, -19,700°

Oddnýjarhnjúkur-Langjökull je asi 100 km dlouhá sopečná soustava, která se táhne od jezera Þingvallavatn pod ledovec Langjökull a dál na sever. Patří k ní mohutné štítové sopky Skjaldbreiður a Kjalhraun i geotermální pole Hveravellir. Jaké erupce sem patří, se ale katalogy neshodují. ^{[1, 2]}

Jak vypadá

Soustava je asi 100 km dlouhá a až 20 km široká. Asi 60 km z ní leží zčásti pod ledovcem Langjökull, kde je led silný až 600 m. Ústřední sopka je skrytá pod ledem v severovýchodní části soustavy; podle tvaru podledovcového terénu tu jsou dvě kaldery zčásti vyplněné ledem, zřetelnější z nich má průměr asi 9 km. ^{[1, 2]}

Krajinu tvoří stolové hory a tindary, které vznikly erupcemi pod ledovcem v dobách ledových, a mladší štítové sopky a lávová pole z doby po ústupu ledovců. Nejvyšší stolová hora Hrútfell (1 396 m) se zvedá skoro 900 m nad okolí východně od Langjökullu. ^[1]

Na severním okraji lávového pole Kjalhraun leží vysokoteplotní geotermální pole Hveravellir, velké asi 2,5 km², s horkými prameny, fumarolami a bahenními kotlíky. ^{[1, 4]}

Jak vznikl

Soustava patří k Západní sopečné zóně Islandu, kde se rozestupují litosférické desky. Její severovýchodní konec je zároveň severním koncem celé zóny – rozestupování desek tu směrem k severovýchodu slábne. ^{[1, 2]}

Převažuje čedič (olivinický tholeiit). Podél předpokládaného okraje kaldery se ale vyskytují i horniny bohaté na křemík, což podle katalogu islandských sopek znamená, že tu kdysi byl mělký magmatický krb. Malé objemy puklinových erupcí naopak ukazují, že v holocénu velké magmatické krby neexistovaly. ^[1]

Erupce

Podle katalogu islandských sopek tu za posledních asi 11 000 let proběhlo 17–18 erupcí, ve dvou obdobích: asi před 11 000 až 7 800 lety a asi před 5 700 až 3 600 lety. Většina vytvořila štítové sopky, při kterých láva vytékala pomalu – u největších štítů nejspíš roky až desetiletí. Poslední známá erupce, na puklině jihozápadně od ledovce, proběhla asi před 3 600 lety. ^[1]

Největší jsou dva lávové štíty z rané části holocénu: Skjaldbreiður (asi 13 km³) a Kjalhraun (asi 11 km³), každý pokrývá asi 170 km². Láva ze Skjaldbreiðuru dotekla asi 20 km od vrcholu; při průměrném toku 5–10 m³ za sekundu by erupce trvala 40–80 let. Kjalhraun vznikl podle GVP asi před 7 800 lety. ^{[1, 2]}

Láva ze Skjaldbreiðuru, staré asi 9 500 let, podle anglické Wikipedie vytvořila pánev jezera Þingvallavatn a planinu Þingvellir, kde byl roku 930 založen islandský sněm Alþingi. Rozestupující se desky ji od té doby rozpraskaly do známých trhlin Almannagjá nebo Silfra. ^[3]

Katalogy se tu neshodují. Podle GVP patří k soustavě i obří lávový proud Hallmundarhraun z doby kolem roku 950, který pokrývá asi 240 km² – to by byla její nejmladší erupce. Katalog islandských sopek ho ale přiřazuje sousední soustavě Prestahnúkur a zdejší poslední erupci klade do doby asi před 3 600 lety. Navíc se uvažuje, že 50 km puklinového roje jihozápadně od Langjökullu se Skjaldbreiðurem je samostatná soustava. ^{[2, 1]}

Nebezpečí

Do jihozápadní části soustavy zasahuje národní park Þingvellir, oblíbený cíl turistů. Tam by podle katalogu islandských sopek hrozila rychle tekoucí láva na začátku erupce a pohyby zlomů, které by mohly přetrhnout silnice. Erupce by mohla poškodit i hlavní elektrické vedení vedoucí přes puklinový roj. ^[1]

Erupce pod ledovcem by mohly vyvolat ledovcové povodně, nejspíš do jezera Hvítárvatn. Ve větší vzdálenosti než 30 km se čekají jen malé dopady, nanejvýš znečištění sopečnými plyny. ^[1]

Co o něm dnes víme

Mimo erupce se tu projevují občasné krátké roje zemětřesení, někdy nad magnitudu 3. Příkop Þingvellir na jihozápadním konci soustavy klesá téměř stále asi o 1 mm ročně. Vzácně tu proběhnou i tektonické události, kdy se zem posune nebo nakloní o metry. ^[1]

Co se dělo pod ledovcem, je známo jen málo. Radarové mapování podloží ledovce ukázalo pod ledem malé řady tindarů, jejich stáří ale není známé. Jako možné příznaky probuzení uvádí katalog islandských sopek zemětřesení, zvedání ústřední sopky a vznik ledových kotlů – propadlin v ledovci nad místy, kde led taje zespodu. ^[1]

Fakta

Holocenní erupce (katalog islandských sopek): 17–18, poslední asi před 3 600 lety
Největší štítové sopky: Skjaldbreiður (asi 13 km³), Kjalhraun (asi 11 km³)
Tloušťka ledu: až 600 m
Geotermální pole: Hveravellir, asi 2,5 km²
Pokles příkopu Þingvellir: asi 1 mm za rok

Slovníček

sopečná soustava: na Islandu skupina sopek a trhlin, které sdílejí společný přívod magmatu; obvykle ji tvoří ústřední sopka a puklinový roj
ústřední sopka: nejčinnější část sopečné soustavy, kde magma vystupuje opakovaně na stejném místě; často nese geotermální pole
puklinový roj: dlouhý pruh rovnoběžných trhlin a zlomů, podél kterého se zemská kůra rozestupuje a může vystoupit magma
štítová sopka: široká plochá sopka s mírnými svahy, nahromaděná z řídké čedičové lávy během dlouhé erupce
kaldera: velká propadlina, která vznikne, když se po mohutné erupci zhroutí povrch nad vyprázdněným magmatickým krbem
stolová hora (tuya): sopka s plochým vrcholem a strmými svahy, která vyrostla erupcí pod ledovcem a nakonec prorazila na povrch
tindar: úzký hřbet ze sopečných úlomků a polštářové lávy, který vznikl erupcí z pukliny pod ledovcem
holocén: nejmladší období dějin Země, posledních zhruba 11 700 let od konce poslední doby ledové
ledovcová povodeň (jökulhlaup): náhlá velká povodeň z vody, kterou pod ledovcem roztaví sopečná erupce nebo geotermální teplo
olivinický tholeiit: nejběžnější druh islandského čediče, obsahuje zelený minerál olivín
ledový kotel: mísovitá propadlina na povrchu ledovce nad místem, kde led zespodu taje sopečným nebo geotermálním teplem

Zdroje

Oddnýjarhnjúkur-Langjökull (autoři Guðrún Larsen, Magnús T. Guðmundsson), Catalogue of Icelandic Volcanoes, Catalogue of Icelandic Volcanoes (2016)
Oddnyjarhnjukur-Langjokull, Smithsonian Global Volcanism Program
Skjaldbreiður, Wikipedia
Hveravellir, Wikipedia

Text sestaven 2026-11-02, ověřen 2026-11-02.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.