Eyjafjallajokull

sopka – Stratovolcano, Iceland, Atlantic Ocean Volcanic Regions

Kde: Iceland, Atlantic Ocean Volcanic Regions
Typ (GVP): Stratovolcano
Nadmořská výška: 1 651 m
Tektonické prostředí: Rift zone / Oceanic crust (< 15 km)
Poslední známá erupce: 2010
Poloha: 63,633°, -19,633°

Eyjafjallajökull je ledovcem pokrytá sopka na jihu Islandu, kousek západně od sopky Katla. Proslavila se na jaře 2010, kdy mračno jejího jemného popela na několik dní zastavilo velkou část letecké dopravy v Evropě. ^{[1, 4]}

Co to je

Je to protáhlý stratovulkán (sopka navršená ze střídajících se vrstev lávy a popela) s vrcholovou kalderou širokou asi 2,5 km. Kaldera je vyplněná ledem a otevírá se k severu. Nejvyšší bod, vrchol Hámundur, měří 1 651 m. ^{[1, 5]}

Jméno znamená zhruba „ledovec hor Eyjafjöll“. Slovo jökull je islandsky ledovec, eyja ostrov a fjöll hory – ostrovy v názvu jsou podle Wikipedie nejspíš nedaleké souostroví Vestmannaeyjar. ^[5]

Ledová čepice na vrcholu se zmenšuje. Podle Wikipedie měřila v roce 2019 asi 66 km², dříve přes 80 km². ^[5]

Erupce

Ve srovnání s jinými sopkami východní sopečné zóny Islandu je Eyjafjallajökull spíš klidná. Katalog GVP zná z historické doby erupce kolem roku 920, v roce 1612 a v letech 1821–1823. Erupce 1821–1823 vyvrhovala z vrcholové kaldery popel, který podle Wikipedie obsahoval hodně fluoru; úhyn skotu a ovcí v roce 1822 se dnes vysvětluje otravou fluorem. ^{[1, 5]}

Sopka se znovu ozvala už v roce 1999: od července do prosince pod jejím jižním svahem vnikalo magma do kůry a přibylo zemětřesení. K erupci tehdy nedošlo. ^[1]

Erupce v roce 2010 měla dvě části. Dne 20. března se otevřela trhlina asi 300 m dlouhá v sedle Fimmvörðuháls, asi 8 km východně od vrcholu. Vytékala z ní láva a tryskaly lávové fontány až 185 m vysoké. Tato poklidná fáze skončila 12. dubna. ^{[5, 4, 1]}

Dne 14. dubna 2010 začala druhá, výbušná erupce přímo pod ledem ve vrcholové kaldeře. Magma se setkalo s ledem a tavnou vodou, roztrhalo se na velmi jemný popel a oblak vystoupal podle Islandského meteorologického úřadu (IMO) první den asi do 11 km. Erupce dostala stupeň 4 na stupnici VEI. Silná činnost ustala koncem května, GVP uvádí konec 23. června 2010. ^{[2, 4, 1]}

Popel nad Evropou

Jemný popel se dostal do ovzduší nad Evropou. Od 15. do 20. dubna 2010 byla velká část evropského vzdušného prostoru uzavřená pro dopravní letadla. Zhruba 20 zemí zavřelo své nebe a potíže mělo asi 10 milionů cestujících – podle Wikipedie šlo o největší narušení letecké dopravy od druhé světové války. ^[4]

Na Islandu ohrožovaly okolí hlavně povodně z tajícího ledu. Největší přišla hned na začátku vrcholové erupce, s průtokem asi 2 000 až 3 000 m³ za sekundu. Z ohrožené oblasti musely odejít stovky lidí – podle Wikipedie asi 500 lidí už při první fázi v březnu a asi 800 po začátku vrcholové erupce v dubnu. Nikdo nezahynul. ^{[2, 4, 5]}

Popel byl velmi jemný: ve vzorku z Mýrdalssandur, asi 50 km od sopky, měla zhruba čtvrtina zrn méně než 10 mikrometrů. Obsahoval také fluor, který škodí dobytku, a lidé v zasažené oblasti měli podle pozdějšího průzkumu víc dýchacích potíží než lidé na severu Islandu. ^{[2, 4]}

Co o něm dnes víme

Studie v časopise Nature z roku 2010 rozebrala měření GPS a satelitního radaru. Před první erupcí se povrch sopky rychle zvedal, protože pod ní asi tři měsíce rostlo malé těleso magmatu (asi 0,05 km³). Během první, výlevné erupce se ale sopka téměř nedeformovala – magma podle autorů přicházelo z velké hloubky, ne z mělkého zásobníku. ^[3]

Autoři to vysvětlují tím, že sopka leží stranou hlavní riftové zóny a má pod sebou „studenou“ kůru s málo magmatem blízko povrchu. Takové sopky se podle nich mohou probouzet dlouhými obdobími neklidu, zatímco bezprostřední varovné signály před erupcí mohou být nenápadné. Výbušnost vrcholové erupce zesílil styk magmatu s ledem. ^[3]

Často se zmiňuje vztah k sousední Katle: podle Wikipedie po erupcích Eyjafjallajökull v letech 920, 1612 a 1821–1823 vždy následovala erupce Katly. Islandský meteorologický úřad ale v dubnu 2010 neviděl žádné známky, že by se Katla k erupci chystala. ^{[5, 2]}

Monitoring

Sopku hlídá Islandský meteorologický úřad (Veðurstofa Íslands). Používá celostátní síť seismometrů, stanice GPS, měřiče hladiny a vodivosti řek, které prozradí povodeň z ledovce, a meteorologický radar, který měří výšku sopečného oblaku. Služba běží nepřetržitě a spolupracuje s Islandskou univerzitou, civilní ochranou a londýnským centrem pro varování před sopečným popelem (VAAC). ^[2]

Fakta

Erupce 2010: 20. 3. – 23. 6. 2010, VEI 4
Nejvyšší oblak 2010: asi 11 km (první den vrcholové erupce)
Uzavřený evropský vzdušný prostor: 15.–20. dubna 2010
Největší povodeň 2010: asi 2 000–3 000 m³/s
Ledová čepice (2019): asi 66 km²
Hlídá: Islandský meteorologický úřad (IMO)

Slovníček

stratovulkán: sopka navršená ze střídajících se vrstev lávy, popela a úlomků hornin
kaldera: velká propadlina na vrcholu sopky, vzniklá zhroucením nad vyprázdněným zásobníkem magmatu
VEI: index vulkanické explozivity, stupnice síly výbuchu od 0 do 8; každý stupeň znamená zhruba desetkrát víc vyvrženého materiálu
lávová fontána: proud žhavé tekuté lávy, který tryská z trhliny do výšky
jökulhlaup: náhlá povodeň z ledovce, často když pod ním vybuchne sopka a roztaví led
rift: pásmo, kde se zemská kůra roztahuje a vzniká nová; na Islandu se tu rozestupuje Severoamerická a Euroasijská deska
VAAC: středisko, které sleduje sopečný popel v ovzduší a varuje leteckou dopravu

Zdroje

Eyjafjallajokull, Smithsonian Global Volcanism Program
QA on the eruption in Eyjafjallajökull 2010, Icelandic Meteorological Office (Veðurstofa Íslands) (2010)
Sigmundsson, F. a kol.: Intrusion triggering of the 2010 Eyjafjallajökull explosive eruption. Nature 468 (2010), 426–430, doi:10.1038/nature09558 (abstrakt), Nature (2010)
2010 eruptions of Eyjafjallajökull, Wikipedia
Eyjafjallajökull, Wikipedia

Text sestaven 2026-11-02, ověřen 2026-11-02.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.