Torfajokull

sopka – Stratovolcano, Iceland, Atlantic Ocean Volcanic Regions

Kde: Iceland, Atlantic Ocean Volcanic Regions
Typ (GVP): Stratovolcano
Nadmořská výška: 1 280 m
Tektonické prostředí: Rift zone / Oceanic crust (< 15 km)
Poslední známá erupce: 1477
Poloha: 63,892°, -19,122°

Torfajökull je velká ryolitová sopka v islandské vnitrozemské vysočině, severně od ledovce Mýrdalsjökull. Na žádném jiném místě Islandu nevystupuje na povrch tolik světlých, na křemík bohatých sopečných hornin a pod sopkou je jedna z nejrozsáhlejších geotermálních oblastí ostrova. Naposledy vybuchla v roce 1477. ^{[1, 4]}

Jak vypadá

Sopku protíná kaldera (velká propadlina) z pleistocénu, široká asi 12 km a dlouhá asi 18 km. Celý převážně ryolitový masiv se zvedá asi 500 m nad okolní čedičové pláně a táhne se od západoseverozápadu k východojihovýchodu. Hora Háskerðingur na jihovýchodě masivu měří podle Wikipedie 1 281 m. ^{[1, 4]}

Na povrchu je tu podle GVP asi 225 km³ ryolitu a podobných hornin – jde o největší oblast takových hornin na Islandu. Wikipedie uvádí, že tyto horniny pokrývají asi 450 km². ^{[1, 4]}

Většina ryolitových láv ztuhla pod ledovcem. Láva, která se setkala s ledem a vodou, se rozpadla na úlomky a vytvořila hřbety a kopule z takzvaného hyaloklastitu. ^[1]

Malý ledovec Torfajökull leží většinou za jihovýchodním okrajem kaldery a rychle ubývá: podle Wikipedie měřil v roce 1945 asi 16 km², v roce 1999 asi 11 km² a v roce 2019 jen 8,1 km². Jméno znamená „Torfiho ledovec“ a vážou se k němu dvě lidové pověsti o muži jménem Torfi, který uprchl do vysočiny nebo k ledovci. ^{[1, 4]}

Erupce

Největší známá erupce Torfajökull proběhla v pleistocénu, kdy sopku pokrýval led silný přes 400 m. Výbuch led prorazil, popel se rozletěl přes severní Atlantik až na grónský ledovec a žhavé pyroklastické proudy se přehnaly po povrchu ledu a usadily se asi 30 km od sopky jako ignimbrit z Þórsmörku. Datování metodou argon–argon dalo stáří 51 300 ± 4 200 let (Wikipedie uvádí i jiná datování, kolem 55 000 let) a Wikipedie pro tuto erupci uvádí stupeň VEI 5. ^{[2, 3, 1, 4]}

Od konce doby ledové byla činná jen úzká zóna trhlin na západním okraji sopky. Vyvrhovala hlavně světlé lávové proudy, kopule a popel. GVP zná za posledních asi 9 000 let nejméně 12 erupcí. ^[1]

Nejmladší ryolitová erupce vytvořila lávový proud Hrafntinnuhraun. GVP ji klade kolem roku 900 (v seznamu erupcí kolem roku 870), Wikipedie ji klade do roku 877 a spojuje erupce Torfajökull kolem roku 870 s takzvanou osídlovací vrstvou popela (Landnámslag), tenkou vrstvou, která pokrývá celý Island a pomáhá datovat archeologické nálezy. ^{[1, 4]}

Poslední erupce přišla v březnu 1477. Trhliny Torfajökull se tehdy otevřely ve stejné době jako trhliny Veiðivötn sousední sopky Bárðarbunga, se kterými leží v jedné linii. Lávový proud Laugahraun tehdy vznikl uvnitř kaldery u jejího severního okraje, Námshraun severně od ní. ^{[1, 4]}

Horká země

Kaldera je místem silné geotermální činnosti na rozsáhlém území. Podle GVP zabírá 130–140 km², podle Wikipedie 150 km², a jde o největší geotermální systém na Islandu. V nejteplejší části dosahují teploty přes 340 °C. ^{[1, 4]}

Co o něm dnes víme

Studie z roku 2019 (Moles a kol.) ukázala, že ignimbrit z Þórsmörku, dříve připisovaný sousední sopce Tindfjallajökull, pochází z Torfajökull. Popel téže erupce, známý jako vrstva II-RHY-1, se dá najít v mořských usazeninách i v grónském ledu, a proto slouží jako časová značka, podle které lze sladit různé záznamy o klimatu. V grónském ledu leží na začátku chladného výkyvu zvaného Grónský stadiál 15.2. ^{[2, 3]}

Podle Wikipedie existují doklady o kulovitém zásobníku magmatu o průměru asi 4 km v hloubce kolem 8 km. Západní část kaldery klesá asi o 12 mm za rok a pod místy nejmladších erupcí se objevují slabá zemětřesení s magnitudou pod 3. ^[4]

Sopka leží na křižovatce islandské riftové zóny, která pokračuje Středoatlantský hřbet, a Jihoislandské seismické zóny. ^[4]

Fakta

Kaldera: asi 12 × 18 km
Největší známá erupce: před asi 51 000 lety (ignimbrit z Þórsmörku)
Geotermální oblast: 130–140 km² (GVP), 150 km² (Wikipedie)
Ledovec Torfajökull: 16 km² (1945) → 8,1 km² (2019)
Erupce za posledních 9 000 let: nejméně 12

Slovníček

ryolit: světlá sopečná hornina bohatá na křemík; její láva je velmi hustá a erupce bývají výbušné
kaldera: velká propadlina na vrcholu sopky, vzniklá zhroucením nad vyprázdněným zásobníkem magmatu
pleistocén: starší část čtvrtohor s dobami ledovými, skončila asi před 11 700 lety
hyaloklastit: hornina z úlomků sopečného skla, která vznikne, když se láva prudce ochladí ve vodě nebo pod ledem
ignimbrit: hornina vzniklá z usazeného žhavého proudu sopečného popela a pemzy (pyroklastického proudu)
VEI: index vulkanické explozivity, stupnice síly výbuchu od 0 do 8; každý stupeň znamená zhruba desetkrát víc vyvrženého materiálu
geotermální oblast: území, kde se teplo z nitra Země projevuje na povrchu horkými prameny, bahenními hrnci a výrony páry
rift: pásmo, kde se zemská kůra roztahuje a vzniká nová; na Islandu se tu rozestupuje Severoamerická a Euroasijská deska

Zdroje

Torfajokull, Smithsonian Global Volcanism Program
Moles, J. D., McGarvie, D., Stevenson, J. A., Sherlock, S. C., Abbott, P. M., Jenner, F. E., Halton, A. M.: Widespread tephra dispersal and ignimbrite emplacement from a subglacial volcano (Torfajökull, Iceland). Geology 47 (2019), 577–580, doi:10.1130/G46004.1 (abstrakt), Geology (2019)
New publication April 2019: Moles et al., Geology, The Open University, Argon & Noble Gas Research (2019)
Torfajökull, Wikipedia

Text sestaven 2026-11-02, ověřen 2026-11-02.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.