TerraBeat – zemětřesení a sopky

Aleuty a Aljaška – subdukční zóna

Sklon desky v prvních stovkách kilometrů asi 27°, nejhlubší část desky asi 262 km (model Slab2). Zóna ve 3D.

Podél jižního pobřeží Aljašky a Aleutských ostrovů se Pacifická deska noří pod Severoamerickou desku. Tato zóna, dlouhá přes 3 000 km, dala vzniknout druhému nejsilnějšímu zemětřesení, jaké kdy přístroje zaznamenaly – M 9,2 na Aljašce v roce 1964 – a několika tsunami, která zabíjela až na Havaji. Nad zanořenou deskou leží řetěz Aleutských sopek. [8, 1, 2]

Které desky se tu setkávají

Pacifická deska se tu podsouvá pod Severoamerickou desku v Aleutském příkopu. U Aljašského poloostrova se k ní podle USGS blíží směrem k severozápadu rychlostí asi 64 mm za rok, u Krysích ostrovů (Rat Islands) na západě Aleut se noří k severu rychlostí asi 59 mm za rok. [2, 4]

Aleutský příkop je dlouhý asi 3 400 km. Na západě začíná u severního konce Kurilsko-kamčatského příkopu a na východě končí u zlomového systému Queen Charlotte. Nejhlubší místo, 7 822 m, leží asi 145 km jihojihozápadně od ostrova Buldir na západě Aleut. [8]

Na řezu, který TerraBeat vede podle modelu Slab2 přes Aljašský poloostrov, se deska noří k severoseverozápadu a u příkopu má průměrný sklon jen asi 27°; model ji tu sleduje do hloubky necelých 200 km. Hlubinná zemětřesení (hlouběji než 300 km) tu podle USGS nevznikají – nejhlubší spolehlivě lokalizované zemětřesení oblasti mělo ohnisko asi 300 km pod povrchem. [10, 9, 4]

Zemětřesení

Velké zemětřesení na Aljašce 27. března 1964 (místního času) mělo sílu M 9,2. Otřesy trvaly asi tři minuty a nejvíc škod utrpělo Anchorage, kde byly poškozeny nebo zničeny domy asi ve 30 blocích centra a sesuv v Turnagain Heights zničil asi 75 domů. Zemětřesení a hlavně tsunami zabily 131 lidí. [1]

Při zemětřesení roku 1964 se zemský povrch zvedl nebo poklesl na ploše asi 520 000 km². Některá místa se zvedla až o 11,5 m, jinde země poklesla až o 2,3 m. Zlom se podle souhrnných údajů utrhl na délce asi 970 km. [1, 8]

Aleutská část zóny hostila další obří otřesy: M 8,6 u Andreanovových ostrovů 9. března 1957 (dříve udávané jako M 9,1, později přepočtené), M 8,7 u Krysích ostrovů 4. února 1965 a M 8,6 u ostrova Unimak 1. dubna 1946. Po zemětřesení roku 1957 začala soptit sopka Vsevidof na ostrově Umnak, která předtím 200 let spala. [5, 6, 7]

Dne 29. července 2021 (UTC) zasáhlo oblast jižně od Aljašského poloostrova zemětřesení M 8,2 u Chigniku na rozhraní desek. Předcházely mu otřesy M 7,8 z července 2020 a M 7,6 z října 2020, které USGS považuje za jeho předtřesy. Zlom se možná zčásti utrhl ve stejném místě jako při zemětřesení M 8,2 z 10. listopadu 1938. [2]

Tsunami

Zemětřesení u Unimaku v roce 1946 způsobilo samo jen malé škody, ale vyvolalo tsunami, která na ostrově zničila maják Scotch Cap a odnesla jeho pět strážců; vlna tam byla vysoká asi 35 m. Na Havaji v Hilu tatáž tsunami zabila 159 lidí. [7]

Tsunami po zemětřesení z roku 1957 dosáhla ve Scotch Capu 15 m a na Havaji zničila dvě vesnice. Po zemětřesení z roku 1965 byla tsunami na ostrově Šemja vysoká asi 10,7 m. [5, 6]

Tsunami z roku 1964 zpustošila města v Aljašském zálivu, škody napáchala v Kanadě i na Havaji a na západním pobřeží USA zabila 15 lidí. Největší zaznamenaná výška vlny, 67 m, byla v zálivu u Valdezu. Ze 131 obětí zemětřesení jich 122 zahynulo kvůli tsunami. [1]

Sopky nad zanořenou deskou

Nad zanořenou deskou se táhne Aleutský sopečný oblouk. Za jeho nejčinnější sopku považuje Smithsonian GVP sopku Pavlof na Aljašském poloostrově, jejíž největší zaznamenaná erupce přišla v roce 1911. Pravidelný kužel sopky Shishaldin na ostrově Unimak měří 2 857 m a z kráteru často stoupá pára. [11, 12]

Štítová sopka Okmok na ostrově Umnak má dvě do sebe zasahující kaldery široké asi 10 km, které vznikly při erupcích asi před 12 000 a 2 050 lety. Při velké výbušné erupci malé ostrovní sopky Kasatochi v roce 2008 stekly do moře pyroklastické proudy a pobřeží ostrova se tím rozšířilo. [13, 14]

Na východním konci oblouku leží v Cookově zálivu Augustine, nejčinnější sopka východní části oblouku, a sopka Redoubt asi 170 km jihozápadně od Anchorage. Erupce Redoubtu v letech 1989–1990 vážně zasáhla hospodářství oblasti a omezila i leteckou dopravu daleko od sopky. [15, 16]

Co o něm dnes víme

Pod Šumaginskými ostrovy se v historické době nestalo žádné zemětřesení silnější než M 8, proto se tu mluví o Šumaginské seismické mezeře. Měření GPS ale ukazují, že desky jsou tu k sobě „přilepené“ jen slabě a v hornině se tu ukládá jen málo napětí; desky se tu z velké části po sobě plynule sunou. Zemětřesení M 7,8 z roku 2020 se utrhlo hlouběji, asi 30 až 40 km pod ostrovem Simeonof; zda jsou zaklesnuté i mělčí části rozhraní blíž příkopu, zatím nelze říci, protože tam chybí měření. [3, 17, 19]

Následný otřes M 7,6 z 19. října 2020 vyvolal větší tsunami než hlavní zemětřesení, ač byl slabší a převážně šlo o posun do strany. Studie z roku 2023 to vysvětluje tím, že otřes spustil na dalším zlomu pomalý, víc než pětiminutový přesmyk, který seismometry téměř nezachytily, ale vodu zvedl. Elektromagnetické měření publikované v roce 2026 zase ukázalo, že vody v hornině na rozhraní desek je tu na vysvětlení plynulého klouzání příliš málo. [18, 19]

Rozbor sopečných plynů z roku 2023 sledoval, kolik uhlíku ze zanořené desky se přes sopky vrací do ovzduší. Ve střední části Aleut, kde je subdukce rychlá a chladná, se podle autorů vrací 43 až 61 % organického uhlíku z usazenin, na západě oblouku jen 6 až 9 % uhlíku ze změněné oceánské kůry. Do hlubokého pláště se tak podle nich vrací méně uhlíku, než se myslelo. [20]

Fakta

Rychlost sbližování desek (USGS)
asi 6 cm za rok (59–64 mm)
Hlubokomořský příkop
Aleutský, délka asi 3 400 km, hloubka až 7 822 m
Největší zemětřesení
27. 3. 1964, M 9,2, 131 obětí
Nejhlubší zemětřesení
asi 300 km (oblast Krysích ostrovů), hlubinná zemětřesení tu nejsou
Tsunami z roku 1946
1. 4. 1946, 159 obětí v Hilu na Havaji
Nejčinnější sopka oblouku
Pavlof

Slovníček

subdukce
zasouvání jedné litosférické desky pod druhou do zemského pláště
hlubokomořský příkop
dlouhá úzká prohlubeň mořského dna v místě, kde se jedna deska začíná nořit pod druhou
předtřes
slabší zemětřesení, které předchází silnějšímu v téže oblasti
seismická mezera
úsek zlomu, kde dlouho nebylo velké zemětřesení; podle teorie seismických mezer je tam proto pravděpodobnější
kaldera
velká kotlovitá propadlina na vrcholu sopky, vzniklá po vyprázdnění magmatického krbu
pyroklastický proud
rychlá žhavá směs sopečných plynů, popela a kamenů, která se valí po svahu
hlubinné zemětřesení
zemětřesení s ohniskem hlouběji než 300 km

Zdroje

  1. M 9.2 – The 1964 Prince William Sound, Alaska Earthquake, U.S. Geological Survey
  2. M 8.2 – 2021 Chignik, Alaska Earthquake (Tectonic Summary, Impact), U.S. Geological Survey (2021)
  3. M 7.8 – 2020 Perryville (Simeonof), Alaska Earthquake (Tectonic Summary), U.S. Geological Survey (2020)
  4. M 7.9 – Rat Islands, Aleutian Islands, Alaska, 23. 6. 2014 (Tectonic Summary), U.S. Geological Survey (2014)
  5. M 8.6 – 1957 Atka, Alaska Earthquake, U.S. Geological Survey
  6. M 8.7 – 1965 Western Aleutian Islands (Hawadax/Rat Islands) Earthquake, U.S. Geological Survey
  7. M 8.6 – The 1946 Unimak Island, Alaska Earthquake, U.S. Geological Survey
  8. Aleutian Trench, Wikipedie (anglická)
  9. Hayes G. P. a kol.: Slab2, a comprehensive subduction zone geometry model. Science 362 (2018), doi:10.1126/science.aat4723, Science (2018)
  10. TerraBeat: řez zónou Aleuty a Aljaška vypočtený z modelu Slab2 (směr a sklon desky, hloubka), TerraBeat (2026)
  11. Pavlof (312030), Smithsonian Global Volcanism Program
  12. Shishaldin (311360), Smithsonian Global Volcanism Program
  13. Okmok (311290), Smithsonian Global Volcanism Program
  14. Kasatochi (311130), Smithsonian Global Volcanism Program
  15. Augustine (313010), Smithsonian Global Volcanism Program
  16. Redoubt (313030), Smithsonian Global Volcanism Program
  17. Zhao B. a kol.: Aseismic slip and recent ruptures of persistent asperities along the Alaska-Aleutian subduction zone. Nature Communications 13 (2022), doi:10.1038/s41467-022-30883-7, Nature Communications (2022)
  18. Bai Y. a kol.: Fast and slow intraplate ruptures during the 19 October 2020 magnitude 7.6 Shumagin earthquake. Nature Communications 14 (2023), doi:10.1038/s41467-023-37731-2, Nature Communications (2023)
  19. Li Y. a kol.: Electromagnetic imaging reveals insufficient fluids to explain shallow megathrust creep at the Shumagin Gap. Nature Communications 17 (2026), doi:10.1038/s41467-026-71176-7, Nature Communications (2026)
  20. Lopez T. a kol.: Tracking carbon from subduction to outgassing along the Aleutian-Alaska Volcanic Arc. Science Advances 9 (2023), doi:10.1126/sciadv.adf3024, Science Advances (2023)

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.