TerraBeat – zemětřesení a sopky

Kurily, Kamčatka a Japonsko – subdukční zóna

Sklon desky v prvních stovkách kilometrů asi 36°, nejhlubší část desky asi 661 km (model Slab2). Zóna ve 3D.

Od Kamčatky přes Kurilské ostrovy až k severnímu Japonsku se Tichomořská deska noří pod sousední desku rychlostí kolem 8 cm za rok – jednou z nejvyšších na světě. Vznikla tu dvě z největších zemětřesení od roku 1900: Kamčatka 1952 (magnituda 9,0) a Tóhoku 2011 (9,1), při kterém zahynulo v Japonsku přes 15 000 lidí, většinou ve vlnách tsunami. [2, 1, 3]

Které desky se tu setkávají

Tichomořská deska se tu pohybuje k západoseverozápadu a v hlubokomořském příkopu se zasouvá pod Severoamerickou desku – tento děj se nazývá subdukce. Část odborníků v této oblasti vyčleňuje samostatnou menší Ochotskou desku (mikrodesku), kterou USGS počítá jako součást Severoamerické desky. [2, 1, 4]

Desky se sbližují rychlostí asi 8 cm za rok; USGS uvádí podle místa 78 až 90 mm za rok. Podle USGS je to jedna z nejrychlejších sbíhajících se hranic desek na světě. Na jihu, východně od ostrova Hokkaidó, navazuje Kurilsko-kamčatský příkop na Japonský příkop, kde se Tichomořská deska noří pod Japonsko asi 8,3 cm za rok. [2, 4, 1, 8]

Kurilsko-kamčatský příkop se táhne od Komandorských ostrovů na severovýchodě až k Japonskému příkopu. Jeho největší hloubka se v odborné literatuře uvádí asi 9 600 m. V roce 1874 tu americká loď USS Tuscarora naměřila 8 513 m a příkop pak rok platil za nejhlubší známé místo na Zemi. [8]

Jak hluboko deska sahá

Model zanořených desek Slab2 od USGS sleduje Tichomořskou desku pod Kurilami a Ochotským mořem velmi hluboko. Na řezu, který ukazuje tato stránka (od Kuril k Ochotskému moři), se deska blízko příkopu sklání v průměru asi o 36° a sahá do hloubky asi 630 km. [7]

Zemětřesení v zanořené desce tu podle USGS vznikají až do hloubky asi 680 km. Ohniska se tak od příkopu postupně zahlubují směrem k severozápadu, pod Kurily a Ochotské moře. [4]

Zemětřesení

Zemětřesení 4. listopadu 1952 u Kamčatky mělo magnitudu 9,0 a je nejsilnějším zemětřesením, jaké kdy v Rusku přístroje zaznamenaly. Zlom se utrhl v délce asi 600–700 km, od Kamčatky k Severním Kurilám. [3, 2, 9]

Zemětřesení Tóhoku 11. března 2011 (magnituda 9,1) vzniklo na rozhraní desek u Japonského příkopu. Zlom se posunul až o 50–60 m na ploše asi 400 × 150 km; největší posun byl blízko příkopu. Zemětřesení předcházela dva dny řada velkých předtřesů včetně otřesu o síle 7,4. Podobně velké zemětřesení tu podle japonských vědců mohlo nastat 13. července 869, kdy oblast Sendai zaplavila velká tsunami. [1]

Na Kurilách jsou velká zemětřesení častá: v roce 1963 na jižních Kurilách (magnituda 8,5) a 15. listopadu 2006 na středních Kurilách (8,3). 29. července 2025 udeřilo u Kamčatky zemětřesení o síle 8,8 – nejsilnější na světě od roku 2011. Předcházelo mu deset dní předtřesů včetně otřesu o síle 7,4 a jeho epicentrum leželo necelých 30 km od epicentra z roku 1952. [4, 2]

Hluboko pod Ochotským mořem vzniklo 24. května 2013 zemětřesení o síle 8,3 v hloubce asi 600 km. Bylo to nejsilnější hlubinné zemětřesení (s ohniskem hlouběji než 300 km), jaké kdy přístroje zaznamenaly, asi 1,5krát větší než dosavadní rekordman z Bolívie z roku 1994. Lidé ho pocítili v celé Asii, údajně až v Moskvě. [5]

Tsunami

Tsunami z 11. března 2011 vyběhla u města Mijako až do výšky 37,9 m nad mořem. Podle USGS zahynulo nejméně 15 703 lidí, dalších 4 647 se pohřešuje, a vlna vážně poškodila několik reaktorů jaderné elektrárny u města Ókuma (Fukušima). Škody odhadl USGS na 309 miliard dolarů. [1]

Pobřeží Sanriku na severovýchodě Japonska zasáhly zničující tsunami už dříve. Zemětřesení v roce 1896 vyvolalo vlny vysoké až 38 m a zahynulo 27 000 lidí; zemětřesení z 2. března 1933 vzniklo uvnitř Tichomořské desky před příkopem, vlny dosáhly 29 m a zahynulo přes 3 000 lidí. Hluboké zátoky tohoto pobřeží vlny zesilují. [1]

Tsunami z listopadu 1952 zpustošila město Severo-Kurilsk na ostrově Paramušir. Lidé utekli do kopců, ale mnozí se po první vlně vrátili a zahynuli ve druhé. Odhady počtu obětí se velmi liší, od 2 336 do 14 000; skutečná čísla zřejmě tajila sovětská cenzura. Vlna způsobila škody i na Havaji, kde ale nikdo nezahynul. [9, 3]

Sopky nad zanořenou deskou

Nad zanořenou deskou stojí sopečný oblouk Kamčatky a Kuril. Nejvyšší a nejčinnější sopkou Kamčatky je Ključevská sopka (4 754 m), která od svého vzniku asi před 6 000 lety soptí často a bez dlouhých přestávek. [10]

Na Kurilách patří k nejčinnějším sopkám Sarychev Peak na ostrově Matua; při velkých erupcích v letech 1946 a 2009 doběhly jeho pyroklastické proudy (žhavé laviny popela a plynů) až do moře. Malý ostrov Raikoke měl silné erupce v letech 1778 a 1924, zatím naposledy vybuchl v roce 2019. [11, 12]

Podle USGS spustilo zemětřesení z 29. července 2025 erupce sedmi sopek na Kamčatce, mezi nimi i sopka Krašeninnikov. [2]

Co o něm dnes víme

Šestnáct měsíců po zemětřesení Tóhoku navrtali vědci v projektu JFAST (expedice 343 Integrovaného programu oceánského vrtání) zlom blízko příkopu, kde se posunul asi o 50 m, a vložili do vrtu teploměry, které pak devět měsíců měřily. Na zlomu naměřili teplotu jen o 0,31 °C vyšší než v okolí – zbytek tepla, které při zemětřesení uvolnilo tření. Podle studie z roku 2013 z toho vychází velmi nízké tření na zlomu (koeficient asi 0,08), výrazně menší než u většiny hornin v klidu. [6]

Při zemětřesení v roce 1952 se zlom nejvíc posunul ve větší hloubce, zatímco blízko příkopu skoro vůbec – tam podle Wikipedie zůstal zaklesnutý a dál hromadí napětí. Podle USGS se od roku 1952 desky v této oblasti posunuly asi o 6 m a zemětřesení z roku 2025 zřejmě vyplnilo mezeru mezi úseky, které praskly v letech 1923 a 1952; přesnější obraz mají přinést další analýzy. [9, 2]

Fakta

Rychlost sbližování desek
asi 8 cm za rok (78–90 mm)
Největší zemětřesení
Tóhoku 11. 3. 2011, magnituda 9,1
Hlubinný příkop
Kurilsko-kamčatský, asi 9 600 m
Nejsilnější hlubinné zemětřesení
24. 5. 2013, magnituda 8,3, hloubka asi 600 km
Zemětřesení v zanořené desce
do hloubky asi 680 km
Nejvyšší tsunami 2011
37,9 m (Mijako)

Slovníček

subdukce
zasouvání jedné litosférické desky pod druhou do zemského pláště
příkop
dlouhá hluboká rýha na mořském dně, kde se oceánská deska začíná nořit pod sousední desku
mikrodeska
menší litosférická deska mezi velkými deskami, která se pohybuje trochu jinak než ony
předtřes
slabší zemětřesení, které předchází hlavnímu otřesu na stejném místě
hlubinné zemětřesení
zemětřesení s ohniskem hlouběji než asi 300 km, uvnitř zanořené desky
pyroklastický proud
žhavá lavina sopečného popela, kamenů a plynů, která se řítí po svahu sopky
koeficient tření
číslo, které udává, jak velký odpor klade tření posunu; čím menší, tím snáz po sobě plochy kloužou

Zdroje

  1. M 9.1 – 2011 Great Tohoku Earthquake, Japan (tectonic summary, impact), U.S. Geological Survey
  2. M 8.8 – 2025 Kamchatka Peninsula, Russia Earthquake (tectonic summary, impact), U.S. Geological Survey
  3. M 9.0 – 89 km ESE of Petropavlovsk-Kamchatsky, Russia, 4. 11. 1952 (impact), U.S. Geological Survey
  4. M 8.3 – 2006 Kuril Islands Earthquake (tectonic summary), U.S. Geological Survey
  5. M 8.3 – 2013 Sea of Okhotsk Earthquake (tectonic summary), U.S. Geological Survey
  6. Fulton, P. M. a kol.: Low coseismic friction on the Tohoku-Oki fault determined from temperature measurements. Science 342 (2013), 1214–1217, doi:10.1126/science.1243641 (abstrakt), Science (2013)
  7. Hayes, G. P. a kol.: Slab2, a comprehensive subduction zone geometry model. Science 362 (2018), 58–61, doi:10.1126/science.aat4723 (abstrakt); hodnoty řezu spočítány z modelu Slab2 v této aplikaci, Science / U.S. Geological Survey (2018)
  8. Kuril–Kamchatka Trench, Wikipedia
  9. 1952 Severo-Kurilsk earthquake, Wikipedia
  10. Klyuchevskoy, Smithsonian Global Volcanism Program
  11. Sarychev Peak, Smithsonian Global Volcanism Program
  12. Raikoke, Smithsonian Global Volcanism Program

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.