Makrán – subdukční zóna

Sklon desky v prvních stovkách kilometrů asi 10°, nejhlubší část desky asi 156 km (model Slab2). Zóna ve 3D.

Na pobřeží Makrán v jihovýchodním Íránu a jihozápadním Pákistánu se oceánská část Arabské desky zasouvá pod Eurasijskou desku. Zóna má neobvykle mocnou vrstvu usazenin a velmi mírně ukloněnou zanořenou desku. V roce 1945 tu zemětřesení o síle 8,1 vyvolalo tsunami, které zpustošilo pobřežní města. ^{[8, 1, 2]}

Které desky se tu setkávají

Pod pobřežím Makrán se oceánská kůra Arabské desky zanořuje pod pevninskou kůru Eurasijské desky. Hranice se táhne podél severovýchodního okraje Ománského zálivu. Na západě na ni přes zlomový systém Minab navazuje vrásový a příkrovový pás pohoří Zagros; na východě ji ohraničují velké zlomy Ornach-Nal a Chaman. ^[8]

Jak rychle se desky sbližují, není přesně známo. Podle souhrnu USGS se na délce města Khash v Íránu Arabská deska pohybuje vůči Eurasii k severoseverovýchodu rychlostí asi 37 mm za rok. Autoři studie z roku 2017 upozorňují, že celková rychlost sbližování je málo omezená měřeními; ve svém modelu vycházejí asi 20 mm za rok na západě a asi 33 mm za rok na východě zóny. ^{[3, 1]}

Zanořující se deska je zde velmi plochá. Podle studie Penney a kol. (2017) má rozhraní mezi deskami pod pobřežím průměrný sklon jen asi 6 až 15°. Model Slab2 v řezu na této stránce ukazuje průměrný sklon blízko okraje asi 10° a desku sledovanou až do hloubky asi 150 km; podle USGS v ní vznikají zemětřesení do hloubky asi 160 km. ^{[1, 5, 3]}

Obrovský klín usazenin

Na Arabské desce leží neobvykle mocná vrstva mořských usazenin. Při zasouvání desky se usazeniny shrnují a vrší na okraji horní desky jako sníh před radlicí. Tak tu během kenozoika (posledních zhruba 66 milionů let) vzniká akreční klín. Jeho část na souši měří asi 200 × 1 000 km. ^{[1, 8]}

Z usazenin uniká voda a metan. Na pevnině v Íránu i Pákistánu jsou proto bahenní sopky a na mořském dně studené vývěry plynu. ^[8]

Zemětřesení

Největší známé zemětřesení zóny přišlo 28. listopadu 1945 v noci místního času (27. listopadu podle světového času). Mělo momentovou magnitudu 8,1 a vzniklo na rozhraní mezi deskami u pákistánského pobřeží, nedaleko města Pasni. Odhady počtu obětí zemětřesení a tsunami se pohybují od 300 do 4 000; horní odhad označil už tehdejší vysoký úředník provincie Sindh za silně přehnaný. ^{[9, 1, 2]}

Východní a západní část zóny se chovají odlišně. Na východě, kde přišlo zemětřesení 1945, je významná část rozhraní desek zaklesnutá. Na západě, v Íránu, téměř chybějí mělká přesmyková zemětřesení v přístrojovém i historickém záznamu; ze zpráv je známé jen jedno možné velké zemětřesení na rozhraní desek, v roce 1483. Měření GPS jsou ale v souladu s tím, že i zde jsou desky zaklesnuté a hromadí napětí. ^[1]

Ve zanořené desce vznikají i středně hluboká zemětřesení. Dne 16. dubna 2013 udeřilo východně od íránského města Khash zemětřesení o síle 7,7 v hloubce asi 80 km; deska se při něm natahovala po směru svého sklonu. Zahynuly desítky lidí, hlavně v pákistánské oblasti Mashkel. Podobné zemětřesení o síle 7,2 přišlo v lednu 2011 asi 200 km východněji. ^[3]

Dne 24. září 2013 zasáhlo pákistánský Balúčistán zemětřesení o síle 7,7, které zabilo přes 800 lidí. Nevzniklo však na rozhraní desek, ale na zlomu uvnitř horní Eurasijské desky, kde se horniny posunuly hlavně do strany. Zlom se utrhl v délce asi 200 km. ^{[4, 10]}

Tsunami

Zemětřesení z roku 1945 vyvolalo tsunami, které zasáhlo pákistánské pobřeží. Podle svědectví, která autoři studie z roku 2021 sebrali po sedmi desetiletích v Gwadaru, Pasni a Ormaře, vyběhla voda v Pasni až do výšky asi 14 m a v Gwadaru a Ormaře asi 11 m. V Ormaře zaplavila pobřeží do vzdálenosti asi 2,5 km a odnesla asi 60 % chatrčí, v Pasni asi 80 %. ^[2]

Podle dobových zpráv zahynulo v Pasni 47 lidí, v Ormaře 78 a v Gwadaru čtyři; u Ormary není jasné, zda oběti způsobilo zemětřesení, nebo tsunami. Největší vlna podle studie přišla až 2 až 3 hodiny po zemětřesení – možná ji vyvolal podmořský sesuv. ^[2]

Sopky nad zanořenou deskou

Nad zanořenou deskou, daleko ve vnitrozemí, leží v Íránu a Pákistánu sopečná centra Bazman, Taftan a Sultan. ^[1]

Taftan (3 940 m) má na vyšším jihovýchodním vrcholu velmi činné fumaroly (výrony horkých plynů) obalené sírou. Podle GVP ale chybí jasný důkaz o erupci v posledních asi 12 000 letech; nejmladší datování hornin dalo stáří asi 700 000 až 800 000 let. U sopky Bazman (3 490 m) datovali vědci nejmladší fázi erupcí na asi 41 000 let. ^{[6, 7]}

Zajímavosti

Po zemětřesení z 24. září 2013 se u přístavu Gwadar vynořil z moře nový ostrov asi 200 m dlouhý a 20 m vysoký, složený z bahna a písku. Z puklin unikal hořlavý plyn; podle jednoho z oslovených odborníků šlo o bahenní sopku, podle jiného o zkapalněné usazeniny vytlačené otřesy. Do konce roku 2016 ostrov zmizel. ^[10]

Co o něm dnes víme

Hlavní otázka zní, jak silné zemětřesení zde může vzniknout. Studie Smith a kol. z roku 2013 navrhla, že kdyby se najednou utrhlo celé rozhraní desek, mohlo by mít magnitudu kolem 9. Penney a kol. (2017) z měření GPS soudí, že i dlouho klidná západní část je nejspíš zaklesnutá a schopná velkých zemětřesení – s velkým nebezpečím tsunami pro celé Arabské moře. ^{[1, 8]}

Stejná studie z roku 2017 ukázala, že mimořádně mocné usazeniny nesnižují výrazně smykové napětí na rozhraní desek: jeho hodnoty jsou podobné jako v jiných subdukčních zónách. ^[1]

Fakta

Sbližování desek: asi 37 mm za rok (USGS; jiné odhady nižší)
Největší zemětřesení: 27./28. 11. 1945, Mw 8,1
Nejvyšší výběh tsunami 1945: asi 14 m (Pasni)
Sklon rozhraní pod pobřežím: asi 6–15°
Zemětřesení v desce: do hloubky asi 160 km
Souš akrečního klínu: asi 200 × 1 000 km

Slovníček

subdukce: zasouvání jedné litosférické desky pod druhou do zemského pláště
akreční klín: nakupené usazeniny seškrábnuté ze zasouvající se desky na okraji horní desky
bahenní sopka: kopec nebo kužel z bahna, které spolu s vodou a plynem (často metanem) vystupuje z hloubky; nesouvisí s magmatem
momentová magnituda (Mw): míra velikosti zemětřesení podle plochy zlomu a posunu na něm; dnes nejpoužívanější
středně hluboké zemětřesení: zemětřesení v hloubce asi 70 až 300 km, obvykle uvnitř zanořené desky
výběh tsunami: nejvyšší nadmořská výška, do které vlna na pevnině vyběhne
kenozoikum: nejmladší geologická éra, posledních asi 66 milionů let (třetihory a čtvrtohory)
fumarola: průduch, kterým z nitra sopky unikají horké plyny a pára
zaklesnutý zlom: zlom, jehož strany se k sobě dočasně nepohybují; hromadí se v něm napětí, které se uvolní zemětřesením

Zdroje

Penney, C. a kol.: Megathrust and accretionary wedge properties and behaviour in the Makran subduction zone. Geophysical Journal International 209 (2017), 1800–1830, doi:10.1093/gji/ggx126, Geophysical Journal International (2017)
Lodhi, H. A., Ahmed, S., Hasan, H.: Tsunami heights and limits in 1945 along the Makran coast estimated from testimony gathered 7 decades later in Gwadar, Pasni and Ormara. Natural Hazards and Earth System Sciences 21 (2021), 3085–3096, doi:10.5194/nhess-21-3085-2021, Natural Hazards and Earth System Sciences (2021)
M 7.7 – 79 km ESE of Khash, Iran (16. 4. 2013) – Tectonic Summary a dopady, U.S. Geological Survey (2013)
M 7.7 – Pakistan (24. 9. 2013) – Tectonic Summary, U.S. Geological Survey (2013)
Hayes, G. P. a kol.: Slab2, a comprehensive subduction zone geometry model. Science 362 (2018), doi:10.1126/science.aat4723 (hodnoty z řezu modelem na této stránce), Science / U.S. Geological Survey (2018)
Taftan, Smithsonian Global Volcanism Program
Bazman, Smithsonian Global Volcanism Program
Makran Trench, Wikipedia
1945 Balochistan earthquake, Wikipedia
2013 Balochistan earthquakes, Wikipedia

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.