TerraBeat – zemětřesení a sopky

Nová Guinea – subdukční zóna

Sklon desky v prvních stovkách kilometrů asi 11°, nejhlubší část desky asi 168 km (model Slab2). Zóna ve 3D.

Podél severního pobřeží Nové Guineje se pod ostrov zasouvá mořské dno z oblasti Tichého oceánu. Hranice desek tu vede Novoguinejským příkopem; že je stále činná, potvrdila seismická tomografie v roce 2004. Zemětřesení u ostrova Biak v roce 1996 (Mw 8,2) vyvolalo tsunami, která zabila přes sto lidí. [1, 3]

Které desky se tu setkávají

Nová Guinea leží v místě, kde se šikmo a rychle sbližuje Pacifická deska s Australskou. Mezi nimi je mozaika menších desek a bloků. Podle Wikipedie se na severu podél Novoguinejského příkopu zasouvají Karolínská a Severobismarckská deska pod desku Ptačí hlavy (pojmenovanou podle severozápadního poloostrova) a Woodlarkskou desku. [2, 3]

Měření GPS z let 1993–2014 ukázala, že v severozápadní části Papuy-Nové Guineje zachycuje většinu sbližování Pacifické a Australské desky právě Novoguinejský příkop, a to rychlostí přes 90 mm za rok (přes 9 cm ročně). Je to tedy hlavní činná hranice mezi oběma deskami. [2]

Jak vypadá zanořená deska

Seismická tomografie (zobrazení nitra Země podle rychlosti zemětřesných vln) ukázala v roce 2004, že se deska zanořuje k jihozápadu po celé délce příkopu, v Indonésii i v Papui-Nové Guineji. Je asi 650 km dlouhá a viditelná do hloubky asi 300 km. Na západě, u 136° východní délky, se sklání pod úhlem asi 30°, na východě, u 143° v. d., jen asi 10°. [1]

Model Slab2, z něhož vychází řez na této stránce, vede desku v tomto řezu velmi mírně, s průměrným sklonem kolem 11°, do hloubky asi 140 km. Tomografie z roku 2004 přitom vidí desku až do hloubky asi 300 km. [9, 1]

Zemětřesení

Dne 17. února 1996 zasáhlo okolí ostrova Biak zemětřesení o momentové magnitudě 8,2 z hloubky asi 20 km. Šlo o zemětřesení na rozhraní desek (megathrust) ve střední části Novoguinejského příkopu: deska nad rozhraním se po mírně skloněné ploše posunula přes desku zanořující se. Podobně velké zemětřesení zde podle Wikipedie mohlo nastat už v roce 1914. [3]

Dne 3. ledna 2009 se u severního pobřeží indonéské Papuy odehrál „dublet“ – dvě velká zemětřesení krátce po sobě: o magnitudách 7,6 a 7,4, vzdálená od sebe tři hodiny a 60 km. Obě byla přesmyková, odpovídající zasouvání desky pod příkop, a v blízkosti ohnisek se zlom posunul o víc než 5 m. [4]

Tsunami

Tsunami po zemětřesení u Biaku v roce 1996 dosáhla nejvýš 7,7 m u Madori na západě ostrova a 4–7 m na okolních ostrovech Yapen, Owi a Pai. Zahynulo 108 lidí, 58 se pohřešovalo a asi 10 000 přišlo o domov. Slabší vlny doputovaly přes Pacifik až do Japonska (asi 1 m), na Aljašku a do Kalifornie. [3]

Terénní výzkum stop tsunami na Biaku zjistil, že na severní a jižní pobřeží dorazily vlny za 10–15 minut, na západní pobřeží ale už za 1–5 minut. Studie to vysvětluje tvarem mořského dna a možná i podmořským sesuvem. Přišly dvě až čtyři vlny a nejvyšší bývala druhá. [6]

Tsunami po dubletu v roce 2009 zaznamenaly přístroje v Tichém oceánu i kolem něj; vědci z nich shromáždili přes 150 záznamů. V Kušimotu na japonském poloostrově Kii byla nejvyšší výchylka 43 cm – víc než v Manokwari na Nové Guineji, blízko ohniska. [5]

Mnohem víc obětí si vyžádala tsunami 17. července 1998 u města Aitape na severním pobřeží Papuy-Nové Guineje. Zemětřesení o magnitudě 7,0 tam spustilo velký podmořský sesuv a vlny vysoké až asi 15 m zabily kolem 2 200 lidí. Toto zemětřesení se ale podle Wikipedie odehrálo na rozhraní Severobismarckské a Australské desky, na východním okraji zde zobrazené oblasti. [7]

Proč tu nejsou sopky

Nad touto zanořenou deskou nestojí sopečný oblouk. V oblasti modelu Slab2 nezná katalog Smithsonian GVP žádnou sopku činnou v posledních asi 12 000 letech. [10]

Co o něm dnes víme

Že je Novoguinejský příkop činnou hranicí desek, usuzovaly už starší studie. Potvrdila to tomografie z roku 2004 spolu s velkými přesmykovými zemětřeseními (Mw přes 7) na příkopu a pak GPS měření z roku 2015, podle nichž zde probíhá většina sbližování Pacifiku a Austrálie. [1, 2]

Jak se pohyb mezi deskami rozkládá na jednotlivé bloky a zlomy, zůstává předmětem výzkumu. Model z roku 2023, sestavený z 267 rychlostí GPS a 492 zemětřesení, rozdělil oblast východní Indonésie a Nové Guineje na 23 bloků a ukázal například, že se blok Ptačí hlavy otáčí proti směru hodinových ručiček. [8]

Fakta

Rychlost sbližování na příkopu
přes 9 cm za rok (SZ Papua-Nová Guinea)
Délka a hloubka zanořené desky
asi 650 km, do asi 300 km
Sklon desky
asi 30° na západě, 10° na východě
Zemětřesení u Biaku
1996, Mw 8,2
Nejvyšší tsunami (1996)
7,7 m, Biak

Slovníček

subdukce
zasouvání jedné litosférické desky pod druhou hluboko do zemského pláště
příkop
hluboká podmořská rýha v místě, kde se jedna deska začíná zasouvat pod druhou
seismická tomografie
metoda, která podle rychlosti zemětřesných vln skládá obraz chladnějších a teplejších částí nitra Země – podobně jako CT v nemocnici
megathrust
velký mírně skloněný zlom na rozhraní dvou desek v subdukční zóně; vznikají na něm nejsilnější zemětřesení
dublet
dvě podobně silná zemětřesení blízko sebe v krátkém čase
GPS
družicové měření polohy; opakovaná měření ukazují, o kolik milimetrů za rok se body na povrchu posouvají

Zdroje

  1. Tregoning P., Gorbatov A. (2004): Evidence for active subduction at the New Guinea Trench, Geophysical Research Letters (2004)
  2. Koulali A. et al. (2015): New insights into the present-day kinematics of the central and western Papua New Guinea from GPS, Geophysical Journal International (2015)
  3. 1996 Biak earthquake, Wikipedia
  4. Poiata N., Koketsu K., Miyake H. (2010): Source processes of the 2009 Irian Jaya, Indonesia, earthquake doublet, Earth, Planets and Space (2010)
  5. Fujii Y., Satake K., Nishimae Y. (2010): Observation and modeling of the January 2009 West Papua, Indonesia tsunami, Pure and Applied Geophysics (2010)
  6. Yudhicara (2012): Tsunami characteristics along the coast of Biak Island based on the 1996 Biak tsunami traces, Indonesian Journal on Geoscience (2012)
  7. 1998 Papua New Guinea earthquake, Wikipedia
  8. Zhao S. et al. (2023): New insights into crustal deformation of the Indonesia–Australia–New Guinea collision zone from a broad-scale kinematic model, Journal of Geophysical Research: Solid Earth (2023)
  9. Hayes G. P. et al. (2018): Slab2, a comprehensive subduction zone geometry model, Science (2018)
  10. Volcanoes of the World (Holocene) – Global Volcanism Program, Smithsonian Institution

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.