Puysegur – subdukční zóna

Sklon desky v prvních stovkách kilometrů asi 49°, nejhlubší část desky asi 163 km (model Slab2). Zóna ve 3D.

Příkop Puysegur v jižním Tasmanově moři jihozápadně od Nového Zélandu je místem, kde se Australská deska zasouvá pod Pacifickou. Subdukce tu podle vědců teprve vzniká, a proto se tu studuje, jak subdukce vůbec začíná. Na severu přechází do Alpského zlomu na Jižním ostrově. ^{[1, 3, 2]}

Které desky se tu setkávají

Na příkopu Puysegur se Australská deska zasouvá pod Pacifickou. Podle USGS se Australská deska pohybuje vůči Pacifické k severovýchodu rychlostí asi 35–45 mm za rok, a to šikmo k ose příkopu – část pohybu je tedy vodorovný posun podél hranice desek, ne čisté zasouvání. Wikipedie uvádí rychlost subdukce asi 36 mm za rok. ^{[2, 1]}

Příkop je hluboký asi 6 300 m a táhne se přes 800 km k jihu od jihozápadního cípu Jižního ostrova. Na východě ho lemuje hřbet Puysegur, severní pokračování Macquarieho hřbetu. ^[1]

Na severu příkop mělčí a hranici desek tam přebírá Alpský zlom – velký zlom napříč Jižním ostrovem, na kterém se desky hlavně posouvají vodorovně a který zvedá Jižní Alpy. Oblast Fiordland na jihozápadě ostrova je přechodem mezi oběma typy hranice. ^{[1, 2]}

Jak subdukce začala

Subdukce (zasouvání jedné desky pod druhou) tu podle geologů začala v raném miocénu (ve třetihorách). Fiordland patří k nemnoha místům na světě, kde lze na povrchu přímo studovat záznam rodící se subdukce oceánské desky pod pevninskou. ^{[4, 3]}

Tým vedený M. Gurnisem v roce 2019 popsal výsledky měření s mořskými seismometry a seismickými profily. Hranice desek tu byla nejdřív hlavně posuvná. Šikmý posun ale přisunul těžkou oceánskou kůru Australské desky ke ztenčené pevninské kůře na straně Pacifické desky a rozdíl hustot přes hranici rychle narostl před 18 až 15 miliony let – právě v době, kdy subdukce začala. Autoři z toho usuzují, že o vzniku subdukce silně rozhoduje složení hornin po obou stranách. ^[3]

Měření zachytila i samotné rozhraní desek, pod které se spolu s deskou zasouvá asi 500 m neporušených usazenin. ^[3]

Tvar zanořené desky

Model Slab2 (třírozměrný model zanořených desek, který vydala USGS v roce 2018) ukazuje v řezu, který na této stránce počítá aplikace, desku ukloněnou k východojihovýchodu se sklonem kolem 49° a sahající do hloubky asi 100 km. ^[6]

Pod Fiordlandem se deska podle studií prudce stáčí a napřimuje. Klepeis a kol. (2019) popisují, že jižněji je deska pod hloubkou 50 km ukloněná asi o 68°, zatímco severněji se stáčí a pod hloubkou 75 km je svislá. Podle abstraktu Eberhartové-Phillipsové a kol. z roku 2025 desku napřimuje srážka se starší, do hloubky zatlačenou plošinou Hikurangi a v hloubkách asi 70–150 km je v ní mnoho zemětřesení. ^{[4, 5]}

Podle Klepeise a kol. vznikly před 8 až 7 miliony let ve Fiordlandu strmé přesmykové zlomy, podél kterých se zvedly velké kusy spodní a střední kůry. Příčinou byla podle nich srážka zanořené desky s dříve zasunutým materiálem (spodkem plošiny Hikurangi) v hloubce asi 100 km. Celkové vyzdvižení hornin Fiordlandu od doby před 15 miliony let se podle téže práce odhaduje na 12–15 km. ^[4]

Zemětřesení

Nejsilnější zemětřesení zóny přišlo 15. července 2009 ve Fiordlandu u severního konce příkopu. Mělo magnitudo 7,8 a podle Wikipedie je třetím nejsilnějším zaznamenaným zemětřesením Nového Zélandu. Šlo o přesmyk (stlačení, při kterém se jedna kra posune přes druhou) na rozhraní Australské a Pacifické desky nebo blízko něj; trhlina měřila podle USGS asi 80 × 40 km. ^{[2, 1]}

Podle USGS ve Wintonu praskl vodovod, v Invercargillu popraskaly zdi a na části Jižního ostrova vypadl proud. Jižní cíp Jižního ostrova se podle měření GPS posunul až o 35 cm k západojihozápadu. ^[2]

Předtím zasáhla Fiordland silná zemětřesení v letech 1988 (M 6,7), 1989 (M 6,4), 1993 (M 7,0) a 2003 (M 7,2). ^[2]

Podle modelů, na které odkazuje Wikipedie, by jižní část příkopu mohla prasknout při zemětřesení o magnitudu 8,5–8,6. ^[1]

Tsunami

Zemětřesení z roku 2009 vyvolalo malé tsunami: v zálivu Jackson Bay na západním pobřeží Jižního ostrova měřila vlna asi 1 m (rozdíl mezi vrcholem a sedlem vlny), v Austrálii nejvýše 14 cm. ^[2]

Podle výzkumu, o kterém v říjnu 2011 psal novozélandský tisk a na který odkazuje Wikipedie, že zemětřesení o magnitudu 8,7 na příkopu Puysegur by mohlo na pobřeží Jižního ostrova vyvolat tsunami vysoké až 7 m. ^[1]

Sopky nad zanořenou deskou

Sopečný oblouk nad zanořenou deskou tu podle Wikipedie představují Solanderovy ostrovy, viditelné z pobřeží Southlandu; poslední známá sopečná činnost je stará asi 50 000 let. ^[1]

Fakta

Rychlost sbližování desek: asi 35–45 mm za rok, šikmo
Hloubka příkopu: asi 6 300 m
Největší zemětřesení: 15. 7. 2009, M 7,8 (Fiordland)
Hloubka zemětřesení v desce: až asi 150 km pod Fiordlandem
Začátek subdukce: asi před 18–15 miliony let
Sopky: Solanderovy ostrovy, naposledy asi před 50 000 lety

Slovníček

subdukce: zasouvání jedné litosférické desky pod druhou
příkop: hluboká rýha v mořském dně v místě, kde se deska začíná zasouvat
přesmyk: zlom, na kterém se jedna kra posouvá šikmo nahoru přes druhou, protože je hornina stlačována
Alpský zlom: velký zlom napříč Jižním ostrovem Nového Zélandu, na kterém se Australská a Pacifická deska posouvají hlavně vodorovně podél sebe
plošina Hikurangi: ztluštělá oceánská kůra (podmořská plošina) z křídy, která je dnes částečně zatlačená pod Nový Zéland
magnitudo: míra velikosti zemětřesení podle uvolněné energie; o 1 větší magnitudo znamená asi 32krát víc energie
Slab2: model tvaru zanořených desek ve všech subdukčních zónách světa, vydaný USGS v roce 2018

Zdroje

Puysegur Trench, Wikipedie (anglická)
M 7.8 – Fiordland, New Zealand, 15. 7. 2009 (usp000gz8j): tectonic summary, impact summary, U.S. Geological Survey (2009)
Gurnis, M. a kol.: Incipient subduction at the contact with stretched continental crust: The Puysegur Trench. Earth and Planetary Science Letters 520, 212–219 (doi:10.1016/j.epsl.2019.05.044), Earth and Planetary Science Letters (2019)
Klepeis, K. a kol.: Deep slab collision during Miocene subduction causes uplift along crustal-scale reverse faults in Fiordland, New Zealand. GSA Today 29(9) (doi:10.1130/GSATG399A.1), GSA Today (2019)
Eberhart-Phillips, D. a kol.: Lithospheric structure of the Fiordland plutonic block controls the transition from transpression to subduction along the southwestern New Zealand plate boundary (EGU25-5330), EGU General Assembly 2025 (2025)
Hayes, G.: Slab2 – A Comprehensive Subduction Zone Geometry Model (data release, doi:10.5066/F7PV6JNV); řez spočítaný aplikací TerraBeat, U.S. Geological Survey (2018)

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.