TerraBeat – zemětřesení a sopky

Rjúkjú – subdukční zóna

Sklon desky v prvních stovkách kilometrů asi 44°, nejhlubší část desky asi 393 km (model Slab2). Zóna ve 3D.

Filipínská deska se tu zasouvá pod okraj Euroasie podél Rjúkjúského příkopu – od Tchaj-wanu přes souostroví Rjúkjú až k jihu Japonska – a dál na severovýchod podél Nankajského žlabu pod ostrovy Kjúšú, Šikoku a Honšú. V Nankajském žlabu se zhruba po 90 až 200 letech opakují obří zemětřesení s ničivou tsunami. Na jihu oblouku zabila v roce 1771 tsunami vysoká až asi 30 m přes deset tisíc lidí. [1, 2, 3, 6]

Které desky se tu setkávají

Filipínská deska, která tvoří dno Filipínského moře, se tu noří pod euroasijskou desku. Podél Rjúkjúského příkopu se desky sbližují asi o 52 mm za rok, a to šikmo – ne kolmo k příkopu. [1]

Na severovýchod od Kjúšú navazuje Nankajský žlab, dlouhý asi 900 km, podél ostrovů Šikoku a Honšú. I tam se Filipínská deska zasouvá pod euroasijskou; rychlost se podle zdrojů liší, často se uvádí asi 43 mm za rok. Model Slab2, ze kterého vychází 3D scéna na této stránce, obě části spojuje do jedné zóny. [2, 9]

Příkop a tvar zanořené desky

Rjúkjúský příkop je dlouhý asi 1 400 km a nejhlubší místo má asi 7 460 m pod hladinou. Táhne se podél jihovýchodní strany ostrovů Rjúkjú od severovýchodního Tchaj-wanu k jihu Japonska. [1]

Sklon zanořené desky se podél příkopu mění. Na severu je v prvních 50 km jen asi 11°, pod hloubkou asi 70 km se ale láme až na zhruba 70°. Ve střední a jižní části je v hloubce 70 km skloněná asi o 40 až 50°, u Tchaj-wanu asi o 45° a zemětřesení v ní tam sahají asi do 150 km. V modelu Slab2 dosahuje deska v našem řezu hloubky asi 360 km. [1, 9]

Za ostrovním obloukem leží Okinawský žlab – zaoblouková pánev, kde se pevninská kůra roztahuje a ztenčuje. Je hluboký až 2 716 m a nachází se teprve v rané fázi roztahování; kůra pod ním se od severu k jihu ztenčuje asi ze 30 na 10 km. [8]

Zemětřesení

Záznamy velkých zemětřesení v Nankajském žlabu sahají až do roku 684. Zemětřesení s magnitudem zhruba 8 až 8,6 se tu vracejí zhruba po 90 až 200 letech a často přicházejí ve dvojicích: v prosinci 1854 udeřilo zemětřesení Tókai a hned následující den zemětřesení Nankai. [3]

Zemětřesení Hóei 28. října 1707 s odhadovaným magnitudem 8,6 je jediné známé, při kterém zlom praskl po celé délce; podle Wikipedie zabilo asi 5 000 lidí. Poslední dvojice přišla ve 40. letech 20. století: zemětřesení Tónankai 7. prosince 1944 (magnitudo 8,1, 1 251 obětí) a zemětřesení Nankaidó 21. prosince 1946 (magnitudo 8,1, 1 330 obětí). [3]

Silné zemětřesení zasáhlo i oblast Rjúkjúského příkopu: zemětřesení u ostrova Kikai 15. června 1911 s magnitudem Ms 8,1 zničilo přes 400 domů a zabilo 12 lidí; jeho hloubka je nejistá, odhady se pohybují od asi 10 do 100 km. Vědci zvažují, zda zemětřesení nad magnitudo 8 tu nebrání nerovnosti zanořené desky, například zanořená kůra dávného sopečného oblouku. [7, 1]

Tsunami

Ráno 24. dubna 1771 zasáhla ostrovy Išigaki a Mijako na jihu souostroví tsunami, které se říká Velká jaejamská. Na Išigaki vyběhla podle novějšího odhadu až asi 30 m vysoko; na Išigaki a Mijako zničila přes 2 000 domů. Zahynulo asi 12 000 lidí (údaje se liší). Otřesy přitom byly slabé – proto se mluví o „tsunamigenním zemětřesení“, které vyvolá mnohem větší vlnu, než by odpovídalo síle otřesů. [6]

Velké tsunami doprovázely i zemětřesení v Nankajském žlabu: podle souhrnné tabulky na Wikipedii dosáhla vlna po zemětřesení Hóei roku 1707 až 25,7 m a po zemětřesení Nankai roku 1854 až 28 m. [3]

Sopky nad zanořenou deskou

Subdukce v Rjúkjúském příkopu a Nankajském žlabu vytvořila podle Wikipedie 34 sopek. Na jihu Kjúšú leží kaldera Aira se sopkou Sakuradžima, jednou z nejčinnějších v Japonsku; její popel padá na město Kagošima vzdálené jen 8 km. [1, 10]

Jižně od Kjúšú leží převážně ponořená kaldera Kikai, široká 19 km. Podle GVP tu asi před 6 300 lety proběhla jedna z největších erupcí holocénu (posledních asi 11 700 let): pyroklastické proudy přešly moře až na jih Kjúšú a popel dopadl až na Hokkaidó. Dál na jih leží ostrov Suwanosedžima, jedna z nejčastěji činných sopek Japonska. [11, 12]

Co o něm dnes víme

Japonská vládní komise pro výzkum zemětřesení v září 2025 upravila odhad, že v Nankajském žlabu nastane během 30 let obří zemětřesení: místo dřívějších asi 80 % uvádí podle jednoho modelu „asi 60 až 90 % nebo víc“ a nově vedle toho podle jiného modelu 20 až 50 %. Změna plyne z oprav dat a nového způsobu výpočtu, který lépe zohledňuje nejistoty; nebezpečí podle komise nevzrostlo a obě hodnoty patří do nejvyšší ze tří kategorií. [13, 5]

V srpnu 2024 vydala Japonská meteorologická agentura vůbec poprvé zvláštní upozornění, že riziko velkého zemětřesení v Nankajském žlabu je vyšší než obvykle. Zároveň zdůraznila, že zemětřesení bezprostředně nehrozí. [3]

Kano a kolegové (2021) zpracovali data z družicových přijímačů GNSS z let 2010–2021. Jižně od ostrovů Jaejama našli oblast, kde se desky o sebe zaklesávají a „zaostávají“ o 17 až 47 mm za rok. Pokud se tu napětí hromadí od roku 1771, mohlo by se uvolnit zemětřesením o momentovém magnitudu přes 7,5. Podrobnější odpověď podle autorů dají jen měření na mořském dně. [4]

Fakta

Ponořující se deska
Filipínská
Rychlost sbližování (Rjúkjú)
asi 52 mm za rok
Hloubka Rjúkjúského příkopu
asi 7 460 m
Nejrozsáhlejší zemětřesení (Nankai)
Hóei 1707, M asi 8,6 (zlom praskl po celé délce)
Nejničivější tsunami (Rjúkjú)
1771, výška až asi 30 m
Pravděpodobnost obřího zemětřesení v Nankai do 30 let
asi 60–90 % nebo víc, podle jiného modelu 20–50 % (odhad 2025)

Slovníček

subdukce
zasouvání jedné litosférické desky pod druhou do zemského pláště
zaoblouková pánev
pánev za sopečným obloukem, kde se horní deska roztahuje a ztenčuje
tsunamigenní zemětřesení
zemětřesení, které vyvolá mnohem větší tsunami, než by odpovídalo síle otřesů (anglicky tsunami earthquake)
GNSS
družicové navigační systémy (GPS a podobné), jejichž přijímače měří posuny zemského povrchu s přesností na milimetry
kaldera
velká propadlina, která vznikne, když se po mohutné erupci zřítí vyprázdněný vrchol sopky
pyroklastický proud
žhavá lavina sopečného popela, plynů a úlomků hornin

Zdroje

  1. Ryukyu Trench, Wikipedie (anglicky)
  2. Nankai Trough, Wikipedie (anglicky)
  3. Nankai megathrust earthquakes, Wikipedie (anglicky)
  4. Kano, M., Ikeuchi, A., Nishimura, T., Miyazaki, S., Matsushima, T.: Potential of megathrust earthquakes along the southern Ryukyu Trench inferred from GNSS data, Earth, Planets and Space 73, 199 (2021)
  5. Japan gov't panel revises chance of megaquake in Nankai Trough, The Star (Malajsie) (2025)
  6. 1771 Great Yaeyama Tsunami, Wikipedie (anglicky)
  7. 1911 Kikai Island earthquake, Wikipedie (anglicky)
  8. Okinawa Trough, Wikipedie (anglicky)
  9. Hayes, G. P. a kol.: Slab2, a comprehensive subduction zone geometry model, Science 362, doi:10.1126/science.aat4723 (2018)
  10. Aira, Smithsonian Global Volcanism Program
  11. Kikai, Smithsonian Global Volcanism Program
  12. Suwanosejima, Smithsonian Global Volcanism Program
  13. Uchijo, Y.: Nankai Trough megaquake: Two occurrence probabilities listed side by side – Earthquake Research Committee states "could occur at any time", Science Japan (Japan Science and Technology Agency) (2025)

Text sestaven 2026-11-03, ověřen 2026-11-03.